ZE ŽIVOTA: BUDE DALŠÍ MIMINKO?

Kdybych měla napsat jednu otázku, na kterou se mi okolí po porodu ptá nejčastěji, tak je to určitě otázka: "Plánujete další?". Ano, často se lidé ještě zajímají o mé poprsí, přesněji kojení nebo také o to, jak Tobíno spí. Ale otázka na dalšího potomka jednoznačně válcuje všechno. A tak si říkám, co vede všechny lidi k tomu, ptát se na další dítě už pár dní po porodu. Však se mi právě narodilo jedno a to vymodlené.
S touhle otázkou jsem se sešla poprvé v porodnicí. Ano, pár dní po porodu už přišla a od té doby to je doslova smršť. Tak se tomu tak trochu směji. Protože, jak mám vědět, zda budu mít další? Vždyť jsem se ještě nevzpamatovala z tohodle porodu a pořádně neuňuchňala Tobínka.

Ale pokud vás tato otázka zajímá, tak vám odpovím.
Sami víte z předchozích článků, že nám poměrně dlouho trvalo, než se nám narodil Tobínek. Bylo to přesně 3 roky. 3 roky plné nadšení, radosti a zklamání. Naštěstí to tou radostí bylo zakončeno a my si nyní naplno užíváme roli rodičů.
Už tehdy jsem říkala, že bych si přála jedno miminko. Je to hlavně z toho důvodu, že občas hodně věci promýšlím (někdy až moc) a říkala jsem si, že v dnešní době i jedno dítě je luxus. Za prvé, hodně párům to nejde a tak i jedno je velkým zázrakem, ale také myšleno tak, že věci a služby stojí čím dál víc, plat je většinou průměrně stejný a byty jsou neuvěřitelně drahé. Samozřejmě lze bydlet v garsonce i ve 4 lidech. Také jsme tak na začátku mého života bydleli a dalo se to, ale já rozhodně nechci mít dětskou postýlku v kuchyni a spát v obýváku. Ač to nikomu neberu, já bych to psychicky nedala.
Už takhle bydlíme v 2+kk a nedokážu si představit, ač bych to moc ráda udělala, že bychom ložnici nechali Tobínkovi a my spali v obýváku. Proč? Vždyť je to dnes úplně běžné. Ano je, ale já pracuji z domova a tak bych vlastně spala, pracovala, vařila, obývákovala v jedné místnosti. A to pro mé psychické rozpoložení by asi nebylo úplně dobré. Ten, kdo je aspoň částečný klaustrofobik, tak mě určitě chápe :-)
To jsem ale celkem odbočila. Je mi jasné, že láska k dítěti se nedá měřit na finance, ale já vždy nad těmito věcmi přemýšlela možná až moc a měla strach z toho, že bych dětem nemohla dopřát to, co by chtěli či potřebovali. A to pocházím ze 2 dětí a s bráchou máme asi ten nejlepší vztah pod sluncem. Jsme od sebe rok a třičtvrtě a i když jsme každý absolutně jiný, tak se asi díky tomu dokonale doplňujeme, trávíme spolu hodně času a pomáháme si. On byl vždycky mým velkým bráchou a chránil mě například před potencionálními nápadníky, doprovázel na táborech, vodil z diskotéky domů nebo třeba prováděl základní školou, když jsem nastoupila do první třídy. Byl tu ale i ve chvíli, kdy jsem díky životním trablím plakala a tak okamžitě přijel a objal mě. Kvůli tomuhle jsem nesmírně vděčná, že toho bráchu mám.

Arty na tohle vždy hleděl jinak. Odjakživa chtěl velkou rodinu. Velkou ve smyslu, že chtěl minimálně 3 děti. Sám pochází ze 3 dětí a tak nějak mu to vyhovuje. Takže jsme hledali nějaký kompromis, ač jsme vždy skončili u toho, že prostě musíme mít 3 děti. Já se vzdala a Arty byl spokojený :-)

Sama si vždy říkám, že tohle nejde plánovat. A jsem toho důkazem. Když člověk něco plánuje a moc se na to upne, tak to většinou jde jiným směrem. Důležité je ale věřit. Bez toho by to nešlo a člověka by to neposouvalo dál. My věřili a nakonec se dočkali.

Po té dlouhé cestě a chvíli, kdy jsme v porodnici zahlédli to ukřičené klubíčko štěstí zabalené do zavinovačky, tak nám došlo jedno. Víc ke štěstí nepotřebujeme. V tuhle chvíli se ve mně mateřská láska rozmnožila na nekonečno částic a směřuje jedním směrem. K Tobínkovi. Pokaždé, když se na něj podívám, tak nemohu věřit, že je můj. Nemohu věřit, že ze dvou buněk vznikne miminko, které člověk nosí několik měsíců pod srdcem a nakonec ho drží v náručí, objímá a může si k němu přičichnout. Když to tady tak píši, máte to také tak, že vám vaše miminko tak krásně voní? Příroda to krásně zařídila. Ve všech směrech.

A proto nyní prožívám zvláštní období a pocit. Jelikož je Tobíno vážně vymodlený, tak se ve mně probudil takový druh strachu. Jde o to, že mám pocit, že když se mi narodí další miminko, tak Tobíno půjde na druhou kolej. Je to logické. Byl by starší a novorozeně potřebuje jinou péči. Člověk si říká, že je to tak malý uzlíček a tak ho musí maximálně chránit a to starší dítě vám v okamžiku přijde, že je už strašně veliké, ač mu je třeba jen pár let. Není na tom nic špatného, je to asi i normální. Ale tahle myšlenka ve mně evokuje pořádnou dávku zvláštního pocit a strachu, že tohle Tobínkovi nemohu udělat. Asi se to za nějakou dobu změní a i věřím, že třeba za pár let, až půjdu parkem a uvidím nějaké novorozeně, tak se ve mně probudí touha po dalším miminku. Zatím to tak ale nemám a vlastně mi to vůbec nevadí. Mám Tobínka, to je pro mě největší kus štěstí a daru.

A víte, co ve mně tohle evokovalo? Sleduji na Instagramu spoustu maminek. Většina z nich má více dětí a dělí se o život s nimi. Jenže některé, hlavně tedy jedna měla jedno miminko, chlapečka. Stále sdílela fotky jen s ním. Jenže poté otěhotněla a narodila se jí holčička. Od té doby téměř nepřidala fotku staršího syna a zahltila instagram fotkami s novorozenou holčičkou. Což by asi nebylo tak divné, když syn chodí do školy a ona s holčičkou tráví celý den. Co mi ale trhalo srdce byl popisek. Pořád se opakovalo něco ve smyslu - moje největší láska, moje největší štěstí, jsem vděčná, že mě tohle největší štěstí potkalo a držím ho v náručí a podobně. Celkově to ve mně evokovalo pocit, že ten klučík je na druhé koleji a že ho vlastně miluje o něco méně, když o holčičce říká, že je největší láska, štěstí a poklad. Vím, že to tak není. Ale jak se to stále opakovalo, tak mi z toho bylo normálně tak smutno, že jsem tu holku musela odsledovat. Jsou to jen sociální sítě a osobní život je úplně jiný, ale co nám ty sítě dávají je určitě inspirace a motivace. Také přenáší něco, co život dal a dává. A taky proto se mi strašně líbí blog a instagram DorotaGreta. Je to maminka tří dětí, tří holčiček s tím, že ta poslední se narodila pár dní po Tobínkovi. Pro mě je tahle rodina obrovskou inspirací, že to se 3 dětmi jde, láska se s narozením každého rozmnoží a život je o to pestřejší.

Ani nevím, co jsem tímto článkem chtěla říct. Asi jen sepsat myšlenky, které se mi poslední dobou honí hlavou. Nechci rozhodně říct, že tím, že člověk má více dětí, tak jedno miluje více a druhé méně. Jen chci říct, že zatím se toho tak trošku bojím a proto si chci užít každou vteřinu s naším pokladem.

Vím, že tu mám hodně maminek, které mají i 4 děti a jsem za to strašně ráda. Denně čtu vaše příběhy a jste mi obrovskou motivací a skláním se před vámi. Jsem moc ráda, že je tolik spokojených rodin v této republice a další děti jsou na cestě.

My ještě uvidíme, co nám život přinese. Jedno vím jistě. Odborníky k tomu už potřebovat nebudeme a necháme to čistě na přírodě. Jestli nám bude chtíti dopřát další miminko, tak dopřeje. Však to si povíme za pár měsíců či let.

Ps: vy mi určitě napište, kolik mate dětí a budu ráda, kdyz mi vyvrátíte moje zbytečné myšlenky 🤗 Nebo to cítíte stejně? 💙

S láskou
Vaše Kačí


68 komentářů:

  1. Milá Kačí, dítě nemám ani jedno (zatím!), ale názor na počet dětí mám stejný jako ty. Pořád se zamýšlím nad tím, že jednou chci svému dítěti dopřát uplně vše a kdyby byly dvě nebo tři.. už by to třeba tak snáze nešlo. Trošku mě uklidnilo, že to někdo vnímá stejně. :-) Zase na druhou stranu, lidé, kteří mají velké srdce by měli mít spoustu dětí, protože dovedou dát moře lásky.
    Tak si počkám, co a kdy mi osud nadělí.
    Hezký den a hodně zdraví tobě i Tobínkovi. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to možná i jen strach z neznáma. Zvládá to téměř každý, jen vždy na úkor něčemu. Ale jak píšeš, velké srdce má hodně místa a je potřeba ho naplnit :-)

      Vymazat
  2. To co si ted myslite je urcite normalni. Ja jsem o druhem zacla uvazovat az kolem druheho roku prvniho. A skoda, ze jsem nezacala driv, protoze to docela dlouhou dobu nevychazi a ja uz bych ho opravdu chtela. A cim vic to nejde tim vic lituju ze jsem s "tim" nezacali mnohem driv, ted bych si ty tri deti klidne dokazala predstavit. Ale spis me omezuje vek nez penize. Tim myslim, ze bych se radsi uskromnila kdybych jich mohla mit vic. Nesepisete nekdy clanek o vasi ceste k miminku?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel to tak je, kolikrát člověk tak dlouho čeká ze strachu z neznáma, že to pak nejde. My tedy nijak dlouho nečekali. Brali jsme se ve 26 letech a ve 27 se rozhodli pro miminko. Občas je ta cesta delší, ale vždy si říkám, že vše se děje z nějakého důvodu a je pravda, že nyní si miminka vážím mnohem víc, než bych si asi vážila dříve. Nebo si to spíš jinak užívám. Dozrála jsem do role býti maminkou. Tak držím palce, ať se dočkáte vytoužených 2 čárek. Jinak ano, určitě ty články budou. Chci dodat sílu ostatním maminkách, které prožívají to stejné. Sama jsem hledala někoho, kdo mi bude rozumět, ale bohužel jsem nikoho ve svém okolí neměla a trochu jsem se v tom patlala. Takže budou, jen díky určitým rýpalům se trochu bojím s tímhle vyjít na svět. Přecijenom je to hodně osobní :-)

      Vymazat
  3. Já bych vám a hlavně prckovi přála ještě další mimčo (a hlavně tentokrát těhotenství bez komplikací). Jsem jedináček a i když je mi už 30 let, pořád smutním, že nemám sourozence. Právě proto jsem naší holčičce dopřála ještě brášku. Obavy z toho, že by jeden trpěl a byl odsunut na druhou kolej bych vážně hodila za hlavu. Pokud člověk svoje děti miluje, bude je milovat obě stejně a lásku nerozdělí, ale znásobí :-) Věřím, že touha po dalším miminku časem ještě příjde. Taky jsem se pár měsíců po porodu necítila na to, že bych ještě chtěla znovu absolvovat těch šílených 9 měsíců a nakonec jsem se nemohla dočkat, až to bude :-)
    Přeju hodně zdraví a lásky celé vaší rodince ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani děkuji moc. Přesně tohle mi tu touhu dodává. Jelikož děti miluji a manžel také, tak bych se nedivila, kdybychom nakonec měli 4 :-)

      Vymazat
  4. Ahojky. Cítím to stejně jako ty, Kačí. Nemyslím s těmi financemi, to u nás problém není, máme i veliký dům... Ale po pěti letech jsme se v prosinci dočkali vytouženého chlapečka a já ho tak neskutečně miluju a děkuju za něj opravdu každý den, žesi druhé nedovedu představit. Otázky, kdy druhé bude už nenávidíme... Takže už říkáme jen, že uvidíme... Je to lepší, než někomu něco stále vysvětlovat. Náš malej je naše všechno a my jsme nejšťastnější na světě. Ale chápu, že někdo hned ví, že chce dvě a hotovo. Já to tak nemám, chci si našeho broučka pořádně užít a věnovat se mu, ne ho odsunout na druhou kolej a tak to prostě většinou dopadá. ❤❤❤

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo já mám úplně husinu jak to čtu. Asi proto, že mi mluvíš z duše. Kdo neprožil co my, tak neví. Proto rady lidí, kteří ho mají po prvním pokusu už ignoruji. Ale zase věřím, že jednou se probudím a řeknu si, že by Tobík toho sourozence uvítal a třeba nám příroda dopřeje :-)

      Vymazat
  5. Kačí chápu tvou starost, ale co mám takhle kamarády, kteří jsou jedináčci, tak jsou na ně matky hodně upjaté. Také to byli jejich vymodlení synové. A oni se teď nemůžou ve 25 kloudně osamostatnit. Maminka má u nich vždycky pravdu, dokonce ji uznávají víc, než svou přítelkyni, která to po čase vzdá. Myslím, že děti, kteří mají sourozence, se dokáží víc dělit, jsou skromnější, nebývají lakomí,nemyslí v prvé řadě jen na sebe (protože jedináčci mají od mala veškerou pozornost a tak s tím prostě počítají celý život). Ale jak říkáš, dětí se nedají naplánovat. Jak to má být, tak to je. Jen jsem ti chtěla ukázat, že to má i své neduhy. Kolik dětí si přeješ a na kolik se cítíš, to ti nikdo nemůže určovat ;) Tak se měj moc krásně. Užívej mateřství <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezky řečeno. Jsem zvědavá, co nám osud nadělí :-)

      Vymazat
    2. To jsem já, jak jsme pět let čekali. Ani jsem se koukám nepodepala, píšu z mobilu. Taky si někdy říkám, že se třeba za pár let vzbudíme a budeme chtít další miminko. Ale třeba ne. Stejně se tyhle věci nedají plánovat. My chtěli děti tři a po těch letech, kdy jsme mysleli, že mít děťátko třeba ani nikdy nebudeme, jsme teď nejšťastnější na světě. A přišel k nám sám, když s tím už nikdo nepočítal. Děti jsou dar a osud a nikdo nemůže pochopit, jak to cítí člověk, který k nim má tu cestu složitou. Poslouchej prostě svoje srdíčko, to ví nejvíc. Na lidi se vyprdni❤ Jitka

      Vymazat
  6. Já zatím nemám žádné dítě, ale vždycky jsem chtěla a chci 2 děti, i přítel. Ale jaké budou pocity po porodu, to nevím, třeba se to změní. Nejvíc si přeji, abychom byli hlavně všichni zdraví.
    Za měsíc a půl mi bude 25, příští rok máme svatbu, tedy mi bude téměř 26, pak bych chtěla stihnout před miminkem ještě nějakou pěknou dovolenou a takové zájmy, které už s dítětem půjdou přirozeně stranou. Nejhorší je, že člověk opravdu neví, za jak dlouho se mu podaří otěhotnět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsou věci, které prostě plánovat nejdou a tak je dobré začít tak brzy, aby kdyby to přišlo hned nebyl člověk v šoku, ale taky kdyby to nešlo, aby se nestresoval hlavně věkem :-)

      Vymazat
  7. Ahoj Kačíí, ty jsi mě zase svým článkem dostala. Stejně jako když jsi psala o svém porodu (když jsem byla po císaři nebyla jsem schopna manželovi popsat co jsem cítila a jak to probíhalo a po přečtení tvého článku jsem ho dala přečíst i jemu protože to naprosto vše vystihovalo :) ). I v tomhle to mám úplně stejně jako ty. Jako bych tohle psala já :D až mě to už trochu děsí :D :D je neuvěřitelně fajn číst tvoje články a vědět, že v mnoha věcech nejsem sama a i někdo jiný přemýšlí stejně. Já se většinou setkám s tím, že jakmile odpovíme s manželem, že další dítě neplánujeme, tak hned všichni začnou mít řeči, že Oliver bude chudák vyrůstat sám a že bude rozmazlený a osamělý jak mu to můžeme udělat a blablabla.... My si užíváme toho našeho vymodleného a víc prozatím nepotřebujeme... to mnoho lidí nechápe... Zdravíme z Jeseníku a užívej rodinku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, to je vlastně účel mých článků, aby si člověk uvědomil, že v tom není sám. Já totiž občas takový pocit mám také a když mi přijde zpráva jako od tebe, tak mě to strašně moc potěší.

      Možná tohle je hlavně kvůli tomu, že prostě je něco zajetýho a žít trochu jinak je pro plno lidí divné. Já si myslím, že je důležité si užívat to co máme a vzít si z toho maximum. A jestli to bude po boku pěti dětí nebo jednoho je vlastně každého věc :-)

      Vymazat
  8. Měla jsem to úplně stejně jako ty Kačí. Když jsem čekala první dítě opustil mě manžel. Teď mám druhého syna, je mu měsíc, s jiným tatínkem a jsem šťastná. Nebylo to úplně v plánu, prostě se to přihodilo a je to dar. Oba máme děti z předchozích vztahů a teď miminko, najednou tak máme děti 3 a je to hukot, ale to nejlepší, co se stalo. Takže člověk občas míní a pánbůh mění. Přeji vše dobré. Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krásně řečeno, osud člověk kolikrát nadělí, to co neplánuje, ale vlastně si pak třeba uvědomí, že je mnohem šťastnější :-)

      Vymazat
  9. Také přidám svojí zkušenost, i když patřím k těm šťastným, komu se zadařilo hned. Před prvním otěhotoněním jsem si myslela, že jedno dítě bude tak akorát. Jsme oba s mužem jedináčči a nijak to ani jednomu z nás nevadilo, nestrádali jsme. Jakmile jsem měla doma první miminko, hned jsem věděla, že ještě jedno za pár let chci. Přišlo nečekaně brzy a mít doma dvě je skvělé. Před nrozením druhého mě napadaly myšlenky, co jsme to tomu chudákovi staršímu provedli. Ale ono si to přirozeně sedne, člověk má po porodu pocit, že to miminko (první, druhé) doma bylo vždycky. Je hezké pozorovat, jak děti od malinka na sebe reagují. Umím si teď představit i třetí, ale z důvodu určitých zdravotních rizik už nebude. Mateřská láska se násobí, rozhodně se nedělí :) Více dětí doma je velká radost, ale mít doma jednoho miláčka je radost stejná. Užívejte si Tobínka, je to štěstí, i kdyby další miminko nebylo. Není nic neobvyklého či špatného na tom, mít "pouze" jedno. A osobnosti jedináčků opravdu nejsou až tak marné, jak se traduje....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za krásnou a povzbuzující zprávu :-)

      Vymazat
    2. Ahoj, i když se mě plánování miminka už spostu let netýká, tak si dovolím zareagovat. U nás v rodině máme asi "jedináčkování" v osudu. Moje mamka je jedináček, já jsem jedináček, syn je jedináček a i vnuk je (zatím) jedináček. �� Jako malá jsem chtěla aspoň 3 děti, jenže život si to udělal po svém, a přesto si nemyslím, že jsem byla o něco ochuzena. Ani jako dítě jedináček, ani jako matka jedináčka. A ještě reakce na jedináčky syny - ten můj se v 18 letech osamostatnil, sám si vařil, uklízel, pral, žehlil (dobrá, když jsem přišla na návštěvu, občas na mě čekala košile k vyžehlení, protože máma to umí lépe). Nemyslím si tedy, že jsou všichni mamánkové, je to asi dost o výchově, přistupování k povinnostem a toleranci vůči druhým. Nechat dítě od mala podílet se na chodu domácnosti, samozřejmě adekvátně věku, brát to jako hru, pochválit. Takže za mamánky si mohou mámy samy a lituju budoucí partnerky mamánků (jestli vůbec nějaké budou). Každopádně, je jedno, kolik dětí máme, víc záleží, jak je vychováme, co jim dáme do života a jak si s nima ten společný život užijeme.
      Takže ti, Kači, přeji, abyste s Tobíkem měli šťastný život a jestli ho máte sdílet ještě s dalším prckem, tak to přijde. Někdy je opravdu lepší nechat věci plynout...

      Přeji ti hezké podzimní dny a těším se na články i pro nás starší (tím nechci říct, že mě ty miminkovské nebaví). ��
      K.

      Vymazat
  10. My jsme na naše vytoužené miminko čekali 5 let...dělali jsme psí kusy, nic nepomohlo (ani doktoři) a syn k nám nakonec přišel sám a nečekaně. Samotnou mě překvapilo, že jsem neměla ani náběh na úzkostnou matku a možná právě proto jsme si po 17 měsících přinesli domů další vytoužené miminko - dceru. A pokud se jednou ještě zadaří, není to konečný stav :)
    Taky jsem se bála, jak "rozdělím" tu lásku, ale ona se tak nějak sama nafoukla a zmnožila. Jistěže nemám na oba tolik času jako na toho jednoho dřív...jenže oni se mají navzájem a už teď, když je spolu vidím, tak vím, že víc jsem jim do života dát nemohla.��

    OdpovědětVymazat
  11. Mám teď chlapečka (skoro měsíc) a tuhle otázku očekávám v nejbližší době také. Dokud jsem dítě neměla, vždy jsem tvrdila, že chci tři děti. Sama jsem ze tří sourozenců (teď už jsme bohužel jen dvě) a nikdy jsem nic nepostrádala. Bydleli jsme v bytě a i přesto že naši nebyli bohatí, vždy jsem měla vše, co jsem potřebovala. Má sestra je o 15 let mladší a právě na ní vidím, jak moc postrádá sourozence. Jasně, má mě, ale to už není ono. Jsem nesmírně ráda, že jsem měla bráchu, že jsem v dětství na nic nebyla sama. Takže za mě ano, další bude, časem. Jestli jen jedno nebo víc, to se ještě uvidí. Já chápu tvé rozhodnutí (které se může časem změnit). Neměla jsi to vůbec jednoduché, ale ono to za to stojí co? ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si také myslím, že se to změní. Je fakt, že nám ta miminka dávají tolik radosti a lásky a naplnění, že se pro to rozhodně většina z nás. A je to dobře :-)

      Vymazat
  12. Druhé dítě jde často lépe počít, resp. když se začne rychle, asi tak do 2 let po porodu. Jsou případy kdy první bylo po IVF a druhé ne. Mozná proto že matky už jsou i klidnější, když už jedno maj:-)Uvidíte, ráda budete mít obě, nebo tři....já se prostě usměrnuju, ono se to první dítě taky dokáže přihlásit - halo ja jsem tady taky, bud zlobenim, nebo trapenim miminka nebo to narovinu řekne. U nás je často slyšet:"Hele, to je ale i moje maminka." Starší říká mladšímu.

    OdpovědětVymazat
  13. ... porodite první dítě, s tím přichází otázka kdy bude další, porodite druhou holcicku-tak teď to třetí, ještě toho chlapečka?! Nee, proč? Protože nemáme parecek? Porodite druhé dítě-mate parecek-tak teď už končíte nee? Otázky okolí jsou k nezaplacení...
    Chápu vaše obavy, touhu dat, umožnit Tobikovi všechno co si bude přát, ale z vlastní zkušenosti Vám mužu tyto obavy vyvrátit ☺️ Máme dvě holcicky, 19m od sebe(neplánovaně-obě těhotenství)taky si přejeme jim dopřát to nejlepší, ale nejlepší hračky, oblečky nic z toho není tak pro život naplňující jako to, ze mají samy sebe navzájem ☺️ Říkám si, ty děti tak strasne rychle rostou, ze by byla skoda mít
    jen jedno dítě... vyrostou a nevrátí se k nám jen jedna dcerka s pritelem, ale už budou u nás čtyři lidé, kde máme děti ☺️
    S podobnými maminkami jako jste se na instagramu setkala Vy, jsem taky už měla tu cest... řekla bych, ze je to hlavně o tom jak to ma maminka nastavené sama v sobě �� Není to o ničem jiném, než jen o nás, o nás maminkach ☺️ Děti jsou to nejkrásnější co nám život muže dat ☺️ Přeji ať vás tyto myšlenky brzo opustí, a cesta k druhému miminku ať je snazší ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je krásně popsané. Ani jsem nemyslela oblečení, to stejně kupujeme pro sebe než štěstí dětí a hraček je většinou stejně více, než díte potřebuje, ale spíše nějaké zázemí. Ale sama nakonec vím, že štěstí se vykouzlí hlavně zážitky a spojením a spokojeností lidí žijících v rodině. Samozřejmě finance určité věci usnadňují, ne že ne, ale láska a spokojenost je stejně nejvíc. A ta mateřská je prostě nepopsatelná.

      Vymazat
  14. Ahoj Kačko mám 3kluky a 1princeznu.Mezi prvním a posledním je 16let.A tvé pocity chápu, když jsem čekala druhého syna jsem si každý den říkala jestli dovedu i druhé dítě tak moc milovat jako miluju prvorozeného syna a nebo když budu milovat tak moc to další dítě jestli neublížim těm predchozim.A moc jsem se mylila ,laska se dalšími detmi nemenší ale několikanásobně násobí.Starsi děti nemají iPhone my nemáme mercedes nejezdime do USA,ale máme sebe navzájem,a pro budoucnost je to nejvíc,až jednou my nebudem budou mít samy sebe.Vim o čem mluvím ,umřel během roku tatínek i sestra ,a maminka říkala kdyby mě neměla ...neví ,co by dělala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je krásně řečeno a máš pravdu. Občas možná trochu moc přemýšlí a zbytečně. Děkuji za krásno zprávu.

      Vymazat
  15. Milá Kači,
    momentálně mám cca 2 měsíce do porodu svého prvního dítěte (bude to taky kluk) a mám v hlavě stejné myšlenky jako vy. I s manželem jsme o tom mluvili a shodli jsme se že nám jedno dítě bude stačit když mu budeme chtít dopřát jakýsi standart (od oblečení, přes vzdělání, kroužky atd). Samozřejmě pokud by se "stalo" a mělo by přijít další dítě tak bychom se i o něj starali s tou největší péči a láskou. Stejne pocity o déleni lásky a péče mezi dvě děti jako máte vy mám já i teď. Děkuji Vám za vaše články strašně ráda je čtu. Mějte se všichni krásně ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě mi tykej :-) A počkej, až se narodí. V tu chvíli přijde takový ten strach ještě větší. Já byla nakonec moc ráda, že manžel, když viděl Tobínka, tak prohlásil, že nám jedno stačí. Že když jich bude víc bude nadšený, ale že už na tom nelpí. Nikdy bych neřekla, že jedno miminko umí tak dokonale naplnit srdce i ve chvíli, kdy je člověk nevyspalý, unavený, hladový a třeba poblitý :-D

      Vymazat
  16. Ja chtěla vždy 2 deti, teď po porodu nevím, nevím 🤷🏼ale asi jednou druhé bude ☺ s tím instagramem taktéž pozoruji tento "nesvar" mám ve sledovanych maminku dvou holčiček a o starší ani ťuk 😐 a v biu má ona maminka taktéž napsáno "nas největší poklad" a o starší nic 🤦🏼

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když jsem čerstvě porodila, tak jsem si řekla, že tohle asi už nikdy nedám. Ale je fakt, že láska k dítěti je tak strašně silná, že člověk by vytrpěl snad cokoliv. Každá ráda a bolest se při pohledu na miminko hojí mnohem snáz :-)

      Vymazat
  17. Kačí, já zatím děti nemám, ale alespoň řeknu svůj pohled na věc...hrozně mi vadí tyto otázky, a je jedno, jestli je pokládá někdo s rodiny nebo jen nějaký známý. Když jsme spolu s partnerem byli asi 7 let, tak se nás neustále v okolí ptali, kdy se vezmeme. Vždy jsme odpověděli, že vzhledem k tomu, že ještě studujeme VŠ, tak až po škole. Partner mě požádal o ruku a v loňském roce, hned po dostudování VŠ, jsme se vzali. Ani ne týden po svatbě už se mě kolegové v práci, známí, kamarádi, ...ptali, kdy teda plánujeme mimčo a jestli už se snažíme...tak jsem odpovídala, že ještě nejsme ani týden svoji a už takového otázky. Takové otázky dostáváme i teď, já bych mimčo už hrozně chtěla, ale vím, že chci nejdřív v práci dobu neurčitou a zařídit si vlastní bydlení a taky si něco málo ještě s manželem užít. Tyto otázky mi vadí i z toho důvodu, že kdybychom se snažili a nešlo to, tak by to pro mě bylo hrozně bolestné, nikdy ti lidi nemůžou vědět, co se skrývá za tím, když ten daný pár ještě dítě nemá, že to třeba není o tom, že nechtějí, ale že to prostě nejde. Přijde mi to hrozně netaktní...a lidi kolem mě, co už jedno dítě mají, tak si ho snad ještě ani nedonesou z porodnice a už dostávají otázky typu, tak kdy plánujete druhé. Já se ze zásady na toto neptám, je to každého věc.
    S Tobíkem Vám to hrozně sluší, povedl se Vám...a věřím, že co se má stát, to se stane a že třeba časem přijde chvíle, kdy si řeknete, že by to chtělo sourozence..:) zatím si užívejte chvíle ve třech :-P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš naprostou pravdu, nejdřív je to, kdy bude svatba, poté kdy bude dítě, poté kdy druhé a vlastně takhle donekonečna. A třeba jelikož nám to nešlo, tak já se neptám také. Každá otázka stylem Tak co už? tak strašně bolelo a nejhorší bylo, když se jich sešlo několik v jeden den či týden. Prostě vše má svůj čas a vše se děje pro něco :-)

      Vymazat
    2. Zdravím holky, to máte úplnou pravdu. Bude mi 27 a z rodiny už se docela často ptají, kdy tedy bude nějaký přírůstek. S přítelem se snažíme taky cca rok. Takže tyhle otázky vnímám také jako netaktní. Pak taky na sobě pociťuji, i když si to nerada připouštím, že tak nějak závidím těm všem svým kamarádkám, co už porodily a dost často právě na onen první pokus. Snažím se na tom nelpět, ale není to jednoduché. Dřív jsem si říkala, že nechci nikdy skončit s tím, že poběžím za chlapem a řeknu honem dneska určitě musíme... A ejhle, občas to tak dopadá, což je taky na hlavu. Mimochodem Kačí Tobík je krásný kluk, tak užívej tento čas, díky za články! Blanka

      Vymazat
  18. ahoj Kači,

    já už mám děti dvě, páreček, a honí se mi hlavou přesně to, co tobě. Třetí dítě jsem nechtěla, tak jsem začala po narození syna rozprodávat všechnu výbavu pro mimi. Obě děti špatně spali a tak to bylo velmi náročné. Mnohdy jsme jeden byl s jedním a druhý s druhým a říkali jsme, že na další mimi bychom potřebovali chůvu, ale to už se teď změnilo. Teď už oba celkem spí.
    Chci s nimi hodně cestovat, chci s nimi podnikat výlety, chci jim dát všechno . . . ale zase dcera nebude mít sestru, jako mám já. Oba milují miminka, když je někde vidíme. Máme rodinný dům, těhotenství i porody byly bezproblémové. Moje sestra, která má taky dvě děti se najednou rozhodla pro třetí, Kate a William budou mít třetí, Klus má třetí, kamarádka má třetí . . .Miluji oba stejně a přemýšlím nad tím, jestli by takhle šli milovat tři . . .. . Prostě milion aspektů pro a proti . . . opravdu nevím :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to těžké rozhodnutí, ještě když by se člověk měl/chtěl vrátit do zaměstnání. Ale občas si říkám, že když to zvládají ostatní, proč ne my. Zase na druhou stranu si pořád pokládám otázky a sama také nevím. Ale víš co? On nám ten osud na ty otázky odpoví sám :-)

      Vymazat
  19. Super clanek ☺ my mame doma dvouletaka a dvoumesicniho maleho brachu(ktery taky nadherne voni😄) Je pravda,ze toho starsiho bereme vic jako starsiho, ale kdyz se po celodennim shonu na nej kouknu v postylce,stejne vidim to sve male miminko ☺. vzdy jsem chtela,aby me deti mely sourozence,sama mam starsiho brachu a mit sourozence je podle me k nezaplaceni. I kdyby clovek nebyl schopen detem v detstvi vse doprat (stejne si myslim,ze toho ani tak moc nepotrebuji,to jen ten konzumni svet nam to nastavuje) tak doprat jim partaka na cely zivot je ten nejvetsi dar.
    Jste krasna rodinka,preju vam do zivota stesti 💕

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme moc a máš pravdu. Není nic víc než láska od dětí.

      Vymazat
  20. Myslím Kači,že je jen vaše věc,jestli budete mít jedno nebo víc dětí.Já jsem porodila jedno a až příliš dobře znám co ŽENY MATKY dovedou., Tehdy jsem ve své naivitě odpověděla,že už asi víc dětí mít nebudu,kvůli prodělané akutní operaci.Tím víc mi dělaly přednášky o tom, jak je sobecké mít jedno dítě. Nakonec mi osud přidělil ještě 3 děti,které jsem vyvdala a čtyři vnoučata.Takže jestli vy nebo osud rozhodne,že budete mít jen jedno užívejte si štěstí a lásky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je naprostá pravda, osud si sám řekne. Občas se utápím ve svých myšlenkách a strachu z neznáma, ale když na to přijde, tak většinou pochopím, že jsem se bála zbytečně :-)

      Vymazat
  21. Ahoj Kačí. Nam se diky odbornikum zadarilo a ted jsem ve 4 mesici, jeste nas tedy ceka 2 screening tak se modlim aby bylo vse v poradku. Uz ted to miminko ve me moc milujeme a silene se o nej bojime. O miminko jsme se snazili prirozene 2 roky, potom jsme zasli k odbornikum a po pul roce jsem objevila 2 carky .))) Nemohla jsem tomu uverit .D Treba moje segra ta otehotnela hned na prvni pokus, jeji holcice ted budou 3 roky a tak si rekli ze ji poridi sourozence a hned dalsi mesic zjistila ze je opet tehotna... Nejvic mi ublizujou jeji slova tipu - Ze ja to tehotenstvi moc prozivam, ze ona mela a ma vsechno v pohode atd.... Ja to moji sestre vsechno preju ale ted mam obdobi kdy cas s ni moc rada netravim, nechci poslouchat jeji rypave reci na moji osobu a me tehotenstvi. Vi co vse jsem si prozila a stejne reje.... A nad tim kolik deti chceme mit tak to jeste nepremyslime, jsme moc stastni ze ted cekame jedno vymodleny miminko <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď jsem ti napsala tak dlouhou odpověď a on vypadl internet a neodeslalo se to :-( Ale chtěla jsem říct, že na všechny negativní lidi či lidi, kteří tě rozhodí se vykašli a eliminuj s nimi kontakt. Je důležité, aby jsi byla v psychické pohodě a užívala si ten dar. Držím ti moc palce, ať už jde vše jako po másle a za pár měsíců držíte ten svůj poklad v náručí :-)

      Vymazat
    2. Bohužel, nekteří si myslí, že snědli moudrost světa a empatie jim nic neříká. Mě kdysi moje matka řekla, když ségra otěhotněla a nám to nešlo, že teď je na řadě ona, že ona je starší. Copak jsem za to mohla, že ona se rozhodla pro dítě až teď... a že jí to sice moc přeju, ale když nemůžeme mít miminko my, tak mě to samozřejmě moc trápí. A manželova rodina do mého muže taky pořád ryla, že je moc choulostivý... no bodejď by nebyl, když nemůže mít děti a pak se stane zázrak. Kdo nezažije, tak nepochopí. Nepochopí, jak velký strach je o vymodlené miminko. V okolí nás chápalo jen minimum lidí, ale bohužel rodina to nebyla. A nebudu popírat, ten strach a prožívání s porodem nepřestane, pořád budete citlivější matka než jiné a většinou vás nikdo nepochopí. Ale to hoďte za hlavu, protože to není důležité, důležité je miminko a vy jako rodina. A díky takovým situacím se skvěle protřiďují lidi, které stojí za to kolem sebe mít a ty ostatní prostě ze svého světa vypustit :-)

      Vymazat
  22. Ahoj Kačí, tak já můžu mluvit z pohledu jedináčka. Mamka si přála druhé miminko, ale pokaždé když se mě na to zeptala, jsem sourozence nechtěla. Nedovedla jsem si představit, že se o ni budu dělit. Ona si časem také uvědomila, že raději dá jednomu vše než dvěma půl (nemyslím lásky, ale spíš peněz a prostředků). Dnes jsem dospělá ženská, s přítelem se budeme konečně stěhovat do svého - a ten sourozenec mi často chybí. Kamarádství není stálé, hlavně když už mají své rodiny. Ale tvá rodina ti navždy zůstane a mrzí mě, že nemám sourozence, který by to se mnou prožil. Vím, že vztahy jsou často v rodinách hrozné a že ani sourozenci se nebaví, ale aspoň ví, že až jednou odejdou jejich rodiče, tak na to nebudou sami. Já dnes vím, že bychom to i se sourozencem nějak zvládli, jen by naši neměli tak pěkné a luxusní dovolené :) Ale bylo to mamčino rozhodnutí a to já plně respektuji. Ona by se prostě necítila a trápila, že nemůže oběma dětem dopřát kvalitní život. Protože pokud je tvé dítě pro tebe na prvním místě, chceš mu dopřát to nejlepší.. Ať máš jedno nebo deset :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není to snadné, ale určitě je důležité poslouchat své pocity. Každý to má jinak, ale jen my žijeme svůj život. Ale máš pravdu. Mít sourozence, hlavně když si rozumíte je nejvíc. Prostě nejlepší kamarád/ka na celý život.

      Vymazat
  23. Ja nechcem rypat, ale otazky okolia tohoto typu mozu sice liezt na nervy, ale vacsinou nie su zle mienene, dokonca vacsinou nie su nijako mienene, su to standardne otazky, co sa davaju mamine s 1dietatom, "aby rec nestala", tak ako sa maturanta tiez kazdy spyta, na aku vysku sa chysta...A ci uz na tu otazku odpovies ano, este chcem dalsie, alebo nie, uz nechcem, je to tomu cloveku dost jedno, len sa spytal, ale asi ma aj vacsie starosti. Ja len tolko, ze to netreba brat tak vazne...A pokial sa na to pyta tvojmu srdcu blizka osoba, tak asi ma o teba uprimny zaujem, co je vlastne normalne...To uz ine su otazky typu: kolko si pribrala v tehotenstve a pod. od viacmenej cudzej osoby, to sa naozaj neda hodnotit inak, ako totalna netaktnost😂 Tak nech sa uz rozhodnes akokolvek, prajem vela rodinnej pohody🤗

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mi je jasný, ale pokud jsi to četla celé, tak nešlo o tu otázku, ale o to, že jak to mám vědět, když jsem ráda, že jsem otěhotněla jednou po x letech a natož řešit, zda nám bude dopřáno podruhé. Člověku, který tohle zažije a okolí to ví to může ubližovat :-(

      Vymazat
  24. Ahoj Káčko. My chtěli určitě děti dvě a dlouho po porodu prvního jsem si nedokázala představit život se dvěmi dětmi (další porod), ale hlavně jak rozdělím tu lásku mezi ně. Strašně jsem se bála toho, že holčičku dám na druhou kolej nebo ji snad budu mít méně radši. Ale jak se říká, že láska k dětem se nepůlí, ale znásobuje, tak to je přesně ono. Nedá se to vysvětlit, to se musí prožít. Takže ať budeš mít jedno nebo pět, budeš je milovat stejně ;) Ji a ten strach, ten já prožívám denně. Není den, aby mě nenapadlo, co by kdyby... Až si za to nadávám. Pusu Tobínkovi :) Janča

    OdpovědětVymazat
  25. Musim to okomentovat. Honi se mi k tomuto tátu v hlavě spoustu věcí. Právě moje tetaa syna a pak se jí narodila dcera a právě sym šel ihned na druhou kolej. Vždy mi hlásila vlasy a dělala účesy a furt jenom jak chce holčičku.. dopadlo to tak, že syn je zanedbaný natolik že neumi mluvit v 8. třídě. Zato holčička ta v ničem nepostrádá. Jinak další věc.. dnes jsem nastoupila do výtahu k sousedce, která má malou holčičku a dole u výtahu byl nějaký pan, který za námi zavřel dveře. Rozjel se výtah. Holčička začala šíleně plakát že chce tatínka.. tak strašné mi to rvalo srdce, že jsem málem na místě taky ihned brečela. Maminka ji objímala a říkala:,,neboj tatínek mi zase napíše kdy si na tebe udělá čas." Touhle větou to ještě celé dorazila. Ještě teď je mi z toho špatně. Samozřejmě jen co jsem vyšla z výtahu, tak jsem se rozbrečela.. opravdu je to strašné když má někdo takhle rozvedené rodiče. Nezdá se to, ale hlavně potom v dospělosti se setkávám s tím, že mají lidi z rozvedeného manželství psychické potíže. A ještě teda na závěr jinak ja na Instagramu sledují misasalak je to manželka našeho hokejisty a mají 4 děti a ano můžou si to dovolit, takže v jejich případě to není riskantní a plus dětem je dana velká láska. Mějte se hezky :-)

    OdpovědětVymazat
  26. Mne spis po porodu mladších bylo líto jich, protože zatímco nejstarší si užil privilegia jedinacka a prvního dítěte, tak ti mladší museli déle plakat, než jsem stihla obliknout starší, musela jsem je třeba uprostřed kojení odpojit, abych dala starší na nocnik apod.. už to nebyla ta miminka, na které je mraky času. Po příchodu z porodnice s mladším jsem nakojila, nechala miminko s tatinkem a sla na výlet se starším, když mě par dni vidělo jen na návštěvách v porodnici. Takhle zdrhnout od prvorozeného by bylo nemyslitelné �� Naše děti se miluji, a i když se třeba hádají o hračky, tak je na nich poznat, jak se potřebuji a jak už teď jim to zpestruje život.
    A taky znám z okolí spoustu případu, kdy první dite se nevedlo roky a druhé bylo do roka vlastně omylem �� Držím palce ať jste šťastní, ať už je vás konečný počet nebo ne.

    OdpovědětVymazat
  27. MIla Katerino,

    na otazky a reci lidi z okoli se klidne vykaslete :-), udelejte to tak, jak budete vy sami chtit a jeste predevsim Vy sama, protoze Vy jste tehotna, Vy se starate nejvic. Jsem jedinacek, sourozence jsem nikdy nechtela, ale vubec nejsem egoisticka. Mam jedno dite, vic jsem nechtela (duvody podobne jako Vy, nechtela jsem jedno dite preferovat nad druhym - protoze si proste myslim, ze jedno ma clovek proste vic rad, muj syn je uz skoro dospely, nikdy za mnou neprisel, ze by chtel sourozence, ale doternych otazek z okoli jsem si poslechla dost a dost.
    Co se tyce sourozencu- znam dost rodin (i muj otec a jeho sestra), kde se spolu vubec nebavi. Kamarad na cely zivot - ne vzdycky :-(

    OdpovědětVymazat
  28. Ahoj, velkou náhodou jsem narazila na Váš blog a zrovna tento článek. I já mám doma jednu vymodlenou princeznu. Vždycky jsem chtěla mít víc dětí, ale prostě příroda rozhodla za nás a máme jen jedno. Už mi je přes 40, touha po druhém dítěti je velká, ale na druhou stranu se hrozně bojím, že už to nedám psychicky. Navíc se bojím jedné věci - je to strach, ten strašný strach o ten náš poklad. Nedávno začala chodit do školky a já se bojím, aby jí nikdo ve školce neubližoval, aby tam na ni byly paní učitelky hodné, to samé budu mít, až půjde do školy, šikana, zasedlý kantor, špatná parta, drogy.....Asi si myslíte, že myslím až moc dopředu, i mé okolí mi říká, že to by nemohl mít děti nikdo, ale já to prostě tak cítím a ten strach možná i přispěl k tomu, že to druhé miminko není. Já prostě nechci mít ten strach dvojitý, jeden mi úplně stačí. A je mi zcela jedno, co si kdo o tom myslí a věty typu ,, a to ti nevadí, že bude jedináček? " Tak bude, no. Není jediná na světě a taky máme velkou rodinu, spoustu sestřenic a bratranců, se kterými se pořád stýká. Můžu jí dopřát mnohem víc. Protože řeči, že to není jen o penězích, moc neberu. Je to o penězích. Všechny holčičky mají ve školce šatičky s jistým motivem a já bych jí to třeba nemohla koupit....A koukat se, jak smutně závidí jiným...Nechci ji rozmazlovat, ale dopřát jí to. Jsem z velké rodiny, naši moc peněz neměli, každou korunu obraceli, a vím, jaké to je, když po něčem toužíte, všichni to mají a vy ne, protože na to není. ,,Příště, jo?“ Mám sourozence, jsou báječní a můžu se o ně kdykoliv opřít, počítat s jejich podporou, držíme při sobě. Ale moc fandím těm, co mají dětí víc, že to zvládají, že na to mají, nejen finančně, ale hlavně psychicky. Taky bych to tak chtěla. Proto se raduju a to moc, že mám svou berušku, všechen můj volný čas je její. A ona mi to vrací….Tím, že je. Každému je po tom houby, kolik dětí máte, je to jen Vaše věc. Tak Vám přeji, ať Vám ten Váš poklad dělá jen samou radost. Lucie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucko, jak to čtu, tak mám úplně husinu. Jako bych to psala já. Cítím to stejně a také koukám hodně dopředu. Tak nějak jsem organizační typ a ráda přemýšlím o budoucnosti a plánuji i když ne striktně, protože život si ten příběh píše sám a určité věci nezměníme. Snažím se proto žít i daným momentem a vyčerpat z něj maximum. Sice se těším na určitě věci, které přijdou, ale důležité je danou chvíli prožít na sto procent. Pak se člověk ohlédne zpět a kolikrát si řekne, tyjo co se dělo a to nechci. Chci si pamatovat každičký úsměv Tobínka a každý jeho pokrok, ale zároveň chci, abych mu mohla poskytnout vše, co potřebuje. I těch pár věcí navíc, které nepotřebuje, ale prostě chce. O tom ten život je :-)

      Vymazat
  29. Máme tři děti, myslím,ze se nedá vůbec kalkulovat s tím, kolik děti stoji, nebo zda máme velký byt.Když dítě ma přijít, nepta se do jakých podmínek, to se da vždy přizpůsobit... :-). Jinak je to spis problém a pohodlnost rodičů. Dříve měli třeba 10 děti, byli všichni v jedné sednici a zdraví a šťastní. S dětmi jsem byla 10 let na mateřské, i když mi občas hrávalo, nikdy toho nelituji, dala jsem jim základ, dlouho je kojila, dnes se mi to vrátilo tím, ze jsou zdravé jako řípy, vychovaný, samostatné, navic, bezva tým...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak, ale zase každý to cítí jinak. Jsou lidé, kteří jsou stvořeni pro obrovskou rodinu, ale také lidi, kteří jsou naprosto šťastní a sehraní jen s jedním dítětem. Někdo ty děti nemá vůbec ca je šťastný také. Proto se snažím řídit svým pocitem a ne tím, co je "normální".
      Jestli budu mít 4 děti nebo jedno nevím. Hodně záleží na to, zda nám to příroda dopřeje a také na to, jak se na to budu cítit. Jedno vím jistě, už teď bych se pro toho našeho lumpíka rozkrájela, kojit chci co nejdéle a chci si užít každičkou vteřinu, kdy jsme spolu :-)

      Vymazat
  30. Otázku na další děti, jsem nenáviděla :-) Před osmi lety, jsme zjistili, že je manžel neplodný, na přirozené otěhotnění nám nedávali vůbec žádnou šanci. V tu dobu jsme zrovna stavěli a v domě se počítalo s třemi dětskými pokoji, tedy se třemi dětmi... manžel je ze tří a mně bylo jedno asi dvě nebo tři no a pak jsem říkala, že klidně i ty čtyři - prostě velká rodina :-) Prošli jsme si úmělým s ISCI, které jsem špatně nesla a do dalšího jsem chtěla čas a náhodou zcela přirozeně otěhotněla, jak nám jeden doktor říkal, to mi sami doma:-) A narodila se nám zázračná holčička, něco co ani jeden z nás nečekal, zázrak a nám stačil. A stejně lidem i přesto, že věděli, že muž děti mít nemůže, tak se pořád hloupě ptali, nebudu říkat, jak to bolelo, ale spíše lidská blbost, nám stačilo co máme a byli jsme za to vděční. Jelikož jsme po úmělém měli ještě zamražená embria, tak jsme dva roky po porodu zkusili, zda to nevýjde. Nevyšlo a my se smířili jen s jedním. Ale hloupé dotazy neustávali a já už toho měla dost, protože co je do toho cizím lidem? No a nakonec se stal ještě jeden zázrak a čekáme kluka, budou se ségrou od sebe přesně šest let, možná i na den, to se ještě uvidí, termín porodu, mám skoro stejný, jako jsem měla s prvním. No a co jsem chtím chtěla říci, že možná je lepší to všechno pustit z hlavy, neplánovat a co bude, to bude. Ale jinak tvé strachy chápu, láska se s děti násobí, nepochybuji, že je nebudu mít ráda stejně. Ano nebudu mít tolik času na první jako teď, ale už je to velká holka, která mě naopak moc pomůže a už se těší. Ale tu materiální stránku jsem také hodně řešila. dům máme velký, což o to, sem se jich vejde, drahé dovolené nemáme ani teď, moře nevyhledáváme, ale nechci aby se jednou stalo, že nebudu mít peníze jim zaplatit výlety ve škole, podporovat je na vysoké... bohužel zní to hloupě uvažovat materiálně, ale je to lepší tak uvažovat dopředu než pak, když příjdou dluhy, protože je to nad naše možnosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je moc krásný příběh. Přesně tyhle mi dodávají sílu věřit a neztrácet naději. Někdo to vidí jednoduše, někdo to jednoduchý má, někdo to má zase opravdu těžké, ať je to jak je to, je důležité se řídit svým pocitem. Každý jsme individuál a proto soudit někoho by se mělo zakázat.
      Jsem tak strašně ráda, že příroda se umoudřila a dopřála vám tuto kopu lásky. Moc vám to přeji a přeji hlavně zdravíčko. Lásky už máte habaděj od svých zlatíček :-)

      Vymazat
  31. Ahoj, musímto tu napísať aj keď si možno budeteťukať na čelo a uznávam, že tento môj názor je značne... divný, zastaralý, príliš nacionalistický a prisliš neuchopiteľný. Myslím si, že je v súčastnosti priam povinnosťou inteligentných ľudí mať viac ako jedno dieťa. Videos son raz taky film, komédiu o tom ako sa inteligencia ľudstva pomaly znižovala, lebo "intekigenti" nemali deti zato tí menej obdarení sa množili veselo a zdarně. Výsledkom bola zdegenerovaná sloločnosť. Bol to len trápny film ale zasiahol ma.
    Okrem tohopripájam aj pohĺad jedináčika. Mať "všetko" je super ale "všetko" nikdy nie je všetko. Mám 30 a stále mi je snutno, že súrodenca nemám. Hlavne keď vidím aký skvelý vzťah má mojmanžel so sestrou. Vymenilaby som to za vlastnú izbu, nové tenisky aj vysokú školu v Bratislave.
    Takže tak. Dúfam, že sa tvojej rodinke bude dariť a budete šťastní bez ohľadu na počet členov domácnosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten film znám a je to fakt. Zase nikdo neříká, že dvou zdravým a inteligentním lidem se narodí zdravé a inteligentní dítě. Bohužel znám x případů. A také nikdo neříká, že ti dva budou mít pak super vztah. Také znám plno lidí, kteří se se svým sourozencem nebaví, protože se až nenávidí a nerozumí si.
      Ale chápu, co tím chceš říct. Život není o materiálních věcech, ale o spokojenosti. Není to drahých kabelkách, velkém baráku, ani drahých dovolených. Aspoň já to tak cítím. Mně stačí jít s báglem do lesa a jsem více zregenerovaná, než strávit týden na Bali. Ale jsou zase lidé, kteří to cítí jinak a největší relax je pro ně právě ta dovolená u moře. Takže proto říkám všem, ať nikoho nesoudí za jeho rozhodnutí a neřídí se tím, co je "normální" či by mělo být. Ale tím, jak to cítí a jen tak budou šťastní.
      U nás je ještě zádrhel, že nevíme, co nám příroda nadělí. Takže vše je ve hvězdách. A proto se snažím žít daným momentem a užívat si ho na maximum. Tohle jsem si přeci tak strašně přála a teď to mám :-)

      Vymazat
  32. Ahoj, mne trvalo 2 roky, kým som otehotnela s prvým, nejak som bola v tom, že aj to druhé bude "trvať", no a nakoniec mám medzi prvým a druhým rozdiel 20 mesiacov. Úprimne, na začiatku mi to bolo ľúto, že to prišlo tak skoro, že som si toho prvého moc neužila, na druhú stranu môj brat je odo mňa starší o 16 mesiacov a je to super. Verím, že v konečnom dôsledku to bude pre nich výhoda ako nevýhoda. Vždy som vedela, že chcem mať aspoň dve deti. Nech je doba akokoľvek ťažká a nepraje. Súrodeneckých vzťah je najdlhšie trvajúcim rodinným vzťahom. Keď som mala 13 rokov zomrela mi sesternica jedináčik. Odvtedy viem, že jedno dieťa je vlastne žiadne dieťa. Jedno dieťa je iba pre strach. Momentálne som v štádiu, že zvažujem tretie. S jedlom rastie chuť. Inak tie otázky nebudú mať konca kraja. Mňa sa po prvom tiež stále pýtali, že kedy bude druhé a polroka po pôrode aj kedy idem naspäť do práce? Haha

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo to je pravda. Mám zase husinu. Kamarádka mi to také říká, že nikdo neví, co se může stát. Ona nemluví o smrti, ale o tom, že se nám Tobínek odstěhuje třeba do Ameriky studovat a zůstane tam a co pak? Je to pravda. Mám ségru a ta odjela na 3 měsíce do Austrálie a nyní je tam 16 let. Ze dne na den jsem přišla o ségru a jen díky online světu s ní mohu být v kontaktu. Díky aspoň za to :-)

      Vymazat
  33. Ahoj, mne trvalo 2 roky, kým som otehotnela s prvým, nejak som bola v tom, že aj to druhé bude "trvať", no a nakoniec mám medzi prvým a druhým rozdiel 20 mesiacov. Úprimne, na začiatku mi to bolo ľúto, že to prišlo tak skoro, že som si toho prvého moc neužila, na druhú stranu môj brat je odo mňa starší o 16 mesiacov a je to super. Verím, že v konečnom dôsledku to bude pre nich výhoda ako nevýhoda. Vždy som vedela, že chcem mať aspoň dve deti. Nech je doba akokoľvek ťažká a nepraje. Súrodeneckých vzťah je najdlhšie trvajúcim rodinným vzťahom. Keď som mala 13 rokov zomrela mi sesternica jedináčik. Odvtedy viem, že jedno dieťa je vlastne žiadne dieťa. Jedno dieťa je iba pre strach. Momentálne som v štádiu, že zvažujem tretie. S jedlom rastie chuť. Inak tie otázky nebudú mať konca kraja. Mňa sa po prvom tiež stále pýtali, že kedy bude druhé a polroka po pôrode aj kedy idem naspäť do práce? Haha

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo to je pravda. Mám zase husinu. Kamarádka mi to také říká, že nikdo neví, co se může stát. Ona nemluví o smrti, ale o tom, že se nám Tobínek odstěhuje třeba do Ameriky studovat a zůstane tam a co pak? Je to pravda. Mám ségru a ta odjela na 3 měsíce do Austrálie a nyní je tam 16 let. Ze dne na den jsem přišla o ségru a jen díky online světu s ní mohu být v kontaktu. Díky aspoň za to :-)

      Vymazat
  34. Ahoj, ja si myslím, že mať jedno dieťa je úplne úžasné a úplne to stačí, aspoň pre mňa :) Ved život je taký krátky...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc. Moc lidí tohle neřekne a každý na mě kouká, jako že jsem divná.

      Vymazat