Čas plynul a já si dala za úkol jedno, zaměstnat co nejvíce svůj mozek. Nechci se litovat, chci jít dál. V práce jsem si vymyslela aktivitu, která mě strašně bavila a naplňovala. Kolegům jsem připravovala svačinky. Každé ráno jsem nakoupila ovoce a zeleninu a další potřebné věci. Z toho jsem jim připravila dopolední ovocnou svačinku a odpolední zeleninovou. V práci jsem to měla dovolené, čas na to byl a tak proč ho nevyužít takto, že?
Dále jsem psala blog. Hodně jsem psala blog. Vlastně jsem jemu propadla. Nikdo to moc nechápal. Někdo mi moc v tom, co dělám nevěřil. Pro někoho to bylo něco ve stylu "Co je to vlastně ten blog?". Pro mě to bylo místo, kde jsem mohla poznat lidi, které bych nikdy nepoznala. Vařila jsem, cestovala jsem, fotila jsem a a psala o tom. Byla to ta nejlepší výplň mého mozku, kterou jsem si mohla najít. Bylo totiž stále co dělat. A když mi zbyla nějaká ta chvilka, šla jsem běhat. Běhala jsem pořád a často. Bylo to super. Mozek jsem si vyčistila, tělo dala do formy a stále doufala, že následující měsíc najdu dvě čárky na těhotenském testu.
Jelikož se píše leden 2016, tak už asi chápete, že jsem ty dvě čárky na testu nenašla. Rozhodně tedy ne z přirozeného početí. A tak častěji a častěji přicházela další otázka. Co ted?
Osud. Na ten ve svém životě věřím asi nejvíce. Jasně, je to takové to, že na cokoliv můžete říct, osud to chtěl, to byl osud a tak. Ale i tohle pomáhá. A tak jednoho dne moje hodně dobrá kamarádka přišla o práci a hledala novou. Napadlo mě jí dohodit pozici u nás ve firmě. Věděla jsem, jak je to tu super a proč tu nemít další parťačku. Šla na pohovor a ejhle, vzali jí. Za tímto přijetím se ale časem odehrál další příběh. Tato moje kamarádka si našla ve firmě lásku, nastěhovala se k ní a žili spolu. Tímto tehdy bohužel, teď už bohudík narušila mé soukromí, které jsem si ve firmě držela. Svěřila se svému příteli, tedy mému kolegovi v jaké situaci jsme. Toho ihned napadlo jedno. Jeho dobrý kamarád a můj další kolega podstoupil na klinice v Praze umělé oplodnění a úspěšně. Byl tam moc spokojený a tak se mě zeptal, zda mi má dohodnout schůzku. Zprvu jsem z toho bylo celkem v šoku. Honila se mi jedna myšlenka za druhou, zda se to nyní ve firmě rozkřikne, zda mě třeba nebudou chtít vyhodit, když se dozví, že chci otěhotnět či zda mě nebudou řešit lidé, kterým jim do mě nic není...
Tak se ale nestalo nebo o tom nevím. Z tohoto kolegy se nakonec stal dobrý kamarád a ač se už nyní tolik nestýkáme, tak na něj vzpomínám v dobrém. Moc dobrém. Dal mi další naději a hlavně, za tímhle příběhem stojí šťastný konec. Ano, díky jemu.
Dostala jsem kontakt přímo na paní primářku, objednala se a netrpělivě odpočítávala dny, kdy tam půjdu. Bude to ta klinika? Ta s velkým K? Bude se mi tam líbit? Budu se tam cítit příjemně? Zapůsobí na mě doktorka tak, abych jí naplno věřila? Otázek bylo mraky. Na jednu stanu jsem se těšila. Na druhou stranu jsem se bála. Každá naděje má dvě možnosti. Buď se promění ve štěstí nebo smutek. I tou cestou se může vydat...
Žádné komentáře:
Okomentovat