ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 11


Na začátku chci ještě připomenout, že nechci tímto pomlouvat jakkoliv kliniku či lékaře. Přecijenom je to už 3 roky stará záležitost, spousta věci se tam mohla změnit a hlavně, tohle je můj subjektivní názor a pohled. Znám spoustu lidí, kteří zde miminko počali a byli spokojeni! Takže pokud sem už jste objednaní nebo sem chodíte, tak dejte na svůj vlastní pocit. Ale pokud zatím stále hledáte kliniku v Praze, tak rozhodne doporučuji IVF Cube na Evropské nebo na nově otevřené klinice FertilityPort Prague Mudr. Jana Smrčinu (ten mi strašně moc pomohl a nyní pracuje už na jiné klinice).
---------------------------------------------------------------------------------

Dno. Temné dno, na kterém se člověk válí a vlastně padá ještě hlouběji. Dno, na kterém jsem nikdy nebyla a tak nevím, jak se s tím vyrovnat. Nikdo to nevěděl. Rodina o našem pokusu věděla a prožívala to s námi, ale pro každého to byla tak unikátní situace, že nikdo nevěděl, jak se zachovat. A tak nikdo nevěděl, co se nám honí hlavou.

Ač jsem se na venek snažila působit, že jsem poměrně v pořádku, tak jsem rozhodně nebyla. Tolik slz, jako nyní jsem neuronila hodně dlouho. Vlastně možná nikdy. Naděje, do které jsem vkládala úplně vše se rozplynula jako pára nad hrncem. Chodila jsem jako tělo bez duše a hledala jakýkoliv záchytný bod, který mě posune aspoň o stupínek výše.

Vlastně jsem byla ráda, že o naší situaci téměř nikdo nevěděl. Hlavně, že o tom nevěděli v práci. Představa, že se tam potupně vrátím, že se to nezadařilo byla tak šílená, že jsem si opět děkovala, že tyhle situace si řeším sama. Sama v soukromí. Mám to tak se vším. Vždy si určitou situaci musí prožít, vstřebat a pak o ní mluvím. Někdy to trvá déle, někdy méně. Ale je důležité, aby si to sedlo a pak nemám problém o tom mluvit, tak jako vám nyní vyprávím můj příběh. Je to skoro 3 roky, co se to stalo a já až nyní o tom umím mluvit tak, jako bych si odřela koleno. Vím ale, že to pomáhá spoustě z vás. Někdo si u toho zavzpomíná, že to zažil také. Pro někoho tento příběh přináší určitou naději, protože má šťastný konec. Konec (nový začátek) jménem Tobias.

V tuhle chvíli mi nikdo neuměl pomoci. Moje kamarádka, která o tom věděla tak nějak proplouvala svým životem a neuměla mi pomoci. Možná si myslela, že jsem úplně v pohodě a tak vlastně ani neměla důvod. Já jsem hledala stále možnosti, jak se sebrat. Nevzdávala jsem to. Potřebovala jsem najít způsob, jak jít dále. Nakonec mi pomohl jeden nápad, který jsem někde slyšela a to vypsat se z toho. Jsem totiž člověk, který o svých emocích neumí moc mluvit. Kolikrát ani s Artym. Asi jsem se bála, že bych opět plakala takovou silou, že bych měla sevřené hrdlo a nemohla bych u toho ani dýchat. Možná jsem to jen potřebovala tak nějak zpracovat sama v sobě. A tak jsem si založila email. Email, který patřil naší Bublince. Email, kterému jsem se svěřovala a vypisovala. Email, který mi byl vždy na blízku, které mu jsem se mohla svěřit kdykoliv jsem potřebovala. Takže třeba v tramvaji. 

Jela jsem totiž takhle jednou v tramvaji a začala nad svým příběhem přemýšlet. Neměla jsem nikoho kolem sebe, kdo by prožívat to stejné či podobné. Neměla jsem tedy nikoho, kdo by mě chápal. A tak jsem koukala z okénka, slzy mi tekly po tváři, vytáhla jsem telefon, zapnula email a začala psát naší Bublince.

Teď udělám radikální krok. Po skoro třech letech tento email otevřu. Nikdy jsem do něj totiž nenahlédla. Nechtěla jsem si připomínat situace, které jsem zažívala. Uf, jdu na to...

První tu je 26.11.2015, tedy 13 dní od transferu a poslední 11.4.2016. Asi si teď říkáte, proč to odhaluji, že to je hodně intimní a osobní. Ale myslím si, že když odhaluji celý svůj příběh, tak tohle je jen jedna část. Ale hlavně situace, kterou momentálně prožíváš ty, ty a ty. Možná i ty. A tak ti moje slova ukáží, že v tom nejsi sama, ale hlavně ti ukáží, že vždy se nachází světlo na konci tunelu. Jen ten tunel je někdy opravdu dlouhý a kostrbatý a někdy je krátký a jde se po rovince.


26.11.2015
1. ZPRÁVA

Ahoj,
rozhodla jsem se ti napsat. Momentálně totiž s tátou prožíváme chvíle, kdy se o tebe každý den bojíme, každý den se modlíme, aby jsi s námi zůstal/a a každý den se uklidňujeme, že určitě zůstaneš.
Nevím, komu jinému sdělit tyto myšlenky, než právě tobě.
Jak asi sám/a víš, miminko jsme si přáli již několik let, jen jsme si stále říkali, že ještě není ta správná doma. Ale na druhou stranu, kdy ta správná doba je? Jednoho dne jsme si ale řekli, že už nastala a moc si ho přáli. Trvalo to ale přes rok a stále nám žádný čáp nepřinesl. Museli jsme tedy zajít k lékaři, aby nám s tebou pomohl.
Lékař nám v tu chvíli dal velkou naději. Řekl nám, že problém není nikdy, oba jsme zdraví a tak je to jenom o správném načasování. Podstoupili jsme tedy dva zákroky, ale opět čáp nepřiletěl. Až jsme se rozhodli pro ten radikálnější. Šla jsem na kliniku, uspali mě, odebrali mi 21 vajíček. Tento výsledek byl úžasný. Většina žen jich měla pouze kolem 6ti.
Z těch 21 vajíček jsme se rozhodli oplodnit 15. Z 15ti se oplodnilo 11 a z těch vybrali právě tebe. Byl/a jsi nejsilnější, nejkrásnější a největší bojovník. Živě si nyní pamatuji tu chvíli, kdy jsem seděla s embryoložkou v kanceláři a ona mi tě poprvé ukázala na fotografii. V tu chvíli jsem měla slzy v očích a stále si opakovala, proč tu s námi není táta. Tuhle chvíli si do smrti budu pamatovat. Je tak živá. Byla tak emotivní.
Odtamtud jsem šla opět na pokoj. Tentokrát už ne ale pod narkózu. Vše probíhalo na sále s usměvavými lékaři a příjemnými sestřičkami. Pozorovala jsem celou cestu, jak jdeš za mnou. Vše mi totiž ukazovali na monitoru. V příloze ti přikládám fotku, abys viděl/a, jak jsi vypadala. Je to tvá první fotka, kde ještě nejsi semnou a pak druhá fotka, kde už jsme spolu.
Poté mě převezli na pokoj a tam jsem hodinu ležela. Hodinu jsem ležela, hleděla do těchto fotek. Po tvářích mi stékaly slzy. Ale ne ty smutné, slzy štěstí. Nikdy bych nevěřila, jak je to nádherný pocit. V podstatě jsem tě držela v rukou. Už jsme byli spolu.
Po tomto zákroku jsem musela ležet dva týdny doma. Což bylo pro mě lehké "utrpění". Jsem totiž hodně hyperaktivní a odpočívat neumím. Ale co bych pro tebe neudělala. Ležela jsem opravdu poslušně, stříhala si u toho svá videa na youtube a psala blog. Stále jsem tě hladila, tedy své břicho a opravdu se modlila, ať s námi zůstaneš.
Jenže...
Po týdnu jsem dostala periodu. Stále jsem se uklidňovala, že to nic neznamená, že to je slabé a stále se mnou jsi.
Jenže druhý den, kdy jsem opět ležela doma v posteli to bylo silnější a silnější. Nevydržela jsem to a strašně moc jsem se rozplakala. Stále jsem si říkala, proč jsi musel/a odejít. Proč se ti s námi nelíbilo. Vždyť my budeme úžasní rodiče. Uděláme pro tebe naprosto vše. Nepotřebujeme k životu hodně dětí, i když je úžasné. Potřebujeme tebe. Tebe bojovníka. Tebe, který/á jsi s námi od první vteřiny a my to víme. Protože jsem byla u toho, když mi tě dávali do břicha. Stále mi nešlo do hlavy, proč ostatní, kteří nechtějí miminka je mají a proč lidé, kteří po nich touží je nemají. Proč jsi od nás odešl/a? Proč? Stále jsem plakala a psala jsem to tátovi. Ten byl v tu dobu v práci. Seděl na toaletě a stejně tak jako mě, tak i jemu tekly slzy po tváří. Nemohli jsem si ani zavolat, jak se nám svírala hrdla. Tak jsme si jen psali a navzájem se uklidňovali. Celé to trvalo půl hodiny. Nakonec jsme si řekli, že to musí přestat a musíme věřit a doufat dále. Bohužel jsem tě už v tu chvíli necítila, opravdu, jako kdybys odešl/a.
I když jsem neměla na nic náladu, tak jsem jela do centra Prahy se projit s tatou. Nakonec jsme seděli v kavárně, hleděli do prostoru a přemýšleli. U toho si letmo povídali a byli rádi, že máme jeden druhého a zároveň se modlili za tebe. Za tu třetí do rodiny.
Utekl další týden. Stále zbýval jeden týden do ultrazvuku, kde mi měli říct, jestli jsi opravdu odešl/a nebo ne. V tu chvíli jsem si udělala těhotenský test. Ze začátku to vypadalo na jednu čárku, na to, že jsi opravdu odešla. Nakonec se tam ale ukázal jeden bojovník. A to další čárka. Stále jsem ten test držela v rukou a přemýšlela, zda ta čárka znamená, že s nám jsi nebo že to je omyl a odešl/a jsi. Nechtěla jsem se radovat. Ale chtěla jsem věřit. A v tu chvíli jsem tě opět cítila. Opět si držel břicho, mluvila na tebe a hladila tě.
Pár dní poté se konalo vyhlášení Blogerky roku 2015. Soutěž, ve které jsem byla nominovaná a dostala jsem se do top10 nejlepších food blogů v České republice. Ano, je to neuvěřitelné. ZOOT to je jedna internetová stránka s oblečením a ta mi věnovala celý outfit. Do toho se nabídla jedna vizážistka, že mě nalíčí a učeše. Takže jsem se cítila opravdu jako princezna. Ale proč ti o tom říkám. Seděla jsem tam při vyhlášení. To bylo v Karlínském divadle, takže opravdu velká akce. Táta mě držel za ruku a stále opakoval, že to vyhraji. Já jsem stále říkala, že ne, že to nepotřebuji. A v duchu jsem si říkala, že to vyhrát nechci, hlavní výhrou jsi ty. Strašně jsem si přála, ať s námi zůstaneš. Ať ta čárka znamená, že jsi s námi. Žádná soutěž a výhra by nesahala ani po paty tomu pocitu, když bych věděla, že s námi jsi. Vše jde stranou, ty ne.
Dnes jsou to dva dny od toho vyhlášení a já stále nevím, zda s námi jsi. Stále je to na 50%. Ale i to je velká šance. Ještě budu žít týden s tím pocitem, kdy nevím, ale věřím.
Tímto se s tebou na chvíli loučím a až budu vědět další informace, tak ti opět napíši. Napíši ti pocity, které momentálně prožívám.
Měj se krásně a hlavně!!! Buď s námi a neopouštěj nás!!!
Tvoje maminka a tatínek :-*



27.11.2015
2. ZPRÁVA
Ahoj,
Tak ted jedu opet od lekare. Cekala jsem v cekarne hodinu a pul. Bylo to dlouhe, ale aspon jsem mela cas opet premyslet. Vlastne jsem si rikala, jak nas zkousis.

Rano jsem si totiz delala druhy tehotensky test a byl spatny. Nevysla ani jedna carka. Byl prazny. Takze poskozeny. A jiny jsem nemela.
Kdyz jsem jela k lekari nevedela jsem na cem jsem. Doufala jsem tedy, ze mi lekar rekne ano ci ne. Jenze tak to nebylo.
Dnes tam byla rusky mluvici lekarka. Ano i ty jsi napul rus/ka. Tak jsem si rikala,ze to je osud. Vysetrila me a rekla, ze sliznice se dobre vyviji. Coz znamena, ze stale muzeme doufat.
Jenze me krvaceni neprestava. Dnes je to 8 den a stale krvacim. Z toho duvodu mi dali injekci proti krvaceni a nasadili vyssi davku hormonu. A take pridali dalsi leky.
Zajimalo by me, co to je. Sestricka totiz rikala, at radeji nectu pribalovy letak :) tak radeji nebudu, at nepanikarim.
Mam dale lezet,odpocivat a setrit se. Vlastne setrit nas. Jsi stale se mnou a ja v to verim. Musim. Vira je preci to nejhezci co mame a hlavne zene nas dal.
Ted sedim v tramvaji a pisi tyto radky z meho mobilu. Jeste ze ta technologie tak postoupila a sve myslenky mohu hned sepsat a poslat ti je.
Za chvilku budu s tvoji babickou, moji mamkou a udelame holcici den.
Pamatuj. Jsi nase laska a stale z celeho srdce verim, ze s nami zustanes.
Milujeme te. Tva maminka a tatinek :-*


28.11.2015
3. ZPRÁVA

Tak a je to tady. Je sobota, sedime s tatou na brunchi v kavarne a volala mi sestricka.
Bohuzel mi sdelila zpravu, ze ses s nami nadobro rozloucil/a a odesel/la. Ani nevis, jak strasne moc to boli. Opravdu jsem doufala a verila, ze ses rozhodl/a s nami byt. Ale bohuzel ne. Duvod nevim. Vazne bychom te milovali nejvic, jak by to slo. Ale mel/a jsi asi sve duvody. Bohuzel.
Slzy mam v ocich, ale musim byt opravdu silna. Budu bojovat za tvou sestru ci bratra. Za clovicka, ktery si k nam najde cestu a bude s nami usinat kazdou noc. 
Mej se krasne zlaticko nase. I kdyz jsem te videla pouze na fotce, tak jsem te opravdu milovala a nasla si k tobe pouto.
Pres tohle vsechno te miluji.
Tvoji drazi rodice :-*



Jak čtu tyhle emialy, tak příběh byl lehce jinak, přecijen to vše sepisuji po třech letech. Šel lehce jinak časově, ale obsah je stejný. V dalším článku vám přinesu zbylé zprávy, díky kterým jsem se vyrovnávala s naší situací. 

Pokud prožíváte podobnou situaci. Pokud jste někoho ztratili a to jakkoliv, tak to zkuste také. Tato terapie mi opravdu pomohlo a je strašně zajímavé se na ty emaily podívat po tolika letech a zavzpomínat, jak jsem to celé cítila. Je to takový můj deníček.


Žádné komentáře:

Okomentovat