ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 10

Na začátku chci ještě připomenout, že nechci tímto pomlouvat jakkoliv kliniku či lékaře. Přecijenom je to už 3 roky stará záležitost, spousta věci se tam mohla změnit a hlavně, tohle je můj subjektivní názor a pohled. Znám spoustu lidí, kteří zde miminko počali a byli spokojeni! Takže pokud sem už jste objednaní nebo sem chodíte, tak dejte na svůj vlastní pocit. Ale pokud zatím stále hledáte kliniku v Praze, tak rozhodne doporučuji IVF Cube na Evropské nebo na nově otevřené klinice FertilityPort Prague Mudr. Jana Smrčinu (ten mi strašně moc pomohl a nyní pracuje už na jiné klinice).
---------------------------------------------------------------------------------

Den D. Ono těchto dnů D je při cestě k miminku hned několik. Každý je důležitý a každý je zlomový. Tentokrát se jednalo o transfer. Tedy cestu oplodněného embrya do mé dělohy. K mému překvapení se tohle nedělá v narkóze, ale při vědomí. Zvláštní, že?

Víte, že si už vůbec nepamatuji pocity, které jsem před prvním transferem měla? Ani, jestli jsem tam jela s Artym nebo sama. Vlastně už si vzpomínám.

Na kliniku jsem jela sama. Asi vám to přijde divné, ale oni stejně Artymu zakázali jít se mnou a tak by čekal v čekárně několik hodin. Celý transfer není pod narkózou a tak mi řekli, že mohu po něm řídit a pokud chci, tak jít do práce, ale samozřejmě mám nárok na den volna. Ten jsem si vybrala. V práci o tom ale nikdo nevěděl. Jen ten, kdo se podíval na razítko na neschopence. Jelikož jde ale o tento zákrok, tak má matka nárok na neschopenku do doby, než zjistí, že je těhotná nebo ne. Pak se to řeší dále. Dle zdravotního stavu může jít dále do práce nebo zůstat klidně až do porodu doma. To bylo ale ve hvězdách. Já jsem ale věděla, že určitě doma zůstat budu chtíti do té doby, než budeme vědět, zda se uchytilo nebo ne. Sice jsem neměla fyzicky náročnou práce, ale stres tam byl a jelikož nikdo nevěděl čím procházím, tak by ani nebyl ohleduplný a bylo by to celé složité. Věděla jsem, že pro otěhotnění chci udělat maximum a nic nechci podcenit.

Na transfer jsem tedy dojela sama. Sestřička mě přijala, odvedla na pokoj, dala mi noční košili a řekla, ať počkám. V papírech jsem měla popsané nějaké pokyny, co mám a nemám dělat. Jelikož jsem ale brala tento zákrok jako operační a nedovedla jsem si představit, jak to probíhá, tak jsem ani moc nepila. Pamatuji si, jak jsem seděla v pokoji, kde bylo 5 postelí. Byla jsem tam sama, převléknutá v noční košili a stále běhala na toaletu. Měla jsem pocit, že kdyby mě tlačil močový měchýř, že bych ten zákrok nezvládla. U toho jsem posílala fotky celé rodině a ač online, tak jsme to všichni spolu prožívali. V ten den a v tu hodinu moje dobré kamarádky odlétaly do Belgie za naší společnou kamarádkou. Měla jsem tehdy jet s nimi, ale nejela. Takže jsem myslela na ně, jak si to užívají a na nás, aby se to povedlo.

Najednou se rozlítly dveře a přišla sestra. Zeptala se, zda jsem dostatečně pila. Já na ní koukala jako spadlá z višně, proč bych měla jako dostatečně pít. Dost rázně mi řekla, že proto, že když je plný močový měchýř, tak se transfer dělá lépe, ne? Jak jsem tohle ale měla vědět. V pokynech nic takového napsaného nebylo a proč mi to jako neřekla při přijmu? Proč mi nedonesla třeba sklenici s vodou? Nezeptala se, zda mám pití s sebou? Nakonec mi tedy donesla sklenici s vodou, řekla ať jí vypiji a odvedla mě na sál. Jelikož doba mezi vypitím sklenice a transferem byla asi 3 minuty, tak voda samozřejmě do močového měchýře neměla šanci doputovat. Ale vypila jsem jí aspoň pro dobrý pocit.

Jenže, když to začala komentovat i doktorka, tak jsem se rozbrečela. Bylo mi strašně líto, že jsem tohle celé pokazila. Že kvůli blbé vodě nepůjde transfer jak má a nevyjde to. Nakonec mě ale doktorka uklidňovala. Prý se to řeší hlavně u silnějších žen, kdy cesta srze ultrazvuk není tolik vidět. Ale prý, jelikož jsem štíhlá, tak vše je krásně vidět a tedy se nic neděje.


Na sále vládla dobrá nálada. Nezapomenu na to datum. Byl pátek třináctého. 13. listopadu roku 2015. Proto mi doktorka vyfotila fotku z ultrazvuku a vytiskla (prý kvůli tomu datu, že je jedinečné), fotku přímého transferu. Jedna byla z transferu a druhá z přímo vloženého embrya. Ona to ale nebyla fotka vloženého embrya, protože to je tak maličkaté, že by to nebylo vidět, ale taková bublinka, ve které embryo bylo. A tak jsme našemu prvnímu pokusu říkali bublinka. Vlastně naše každé potenciální miminko mělo nějaká název. Bublinka byla jedinečná. Byla první. Bohužel byla.

Po transferu mě odvezli zpět na pokoj, kde mi lehce zvedli nohy a nechali odpočívat. Opět jsem tam byla úplně sama. Byla jsem ráda, že tam nebyla žádná jiná žena. Ale chyběl mi tam Arty. Než jsem poznala, jak to chodí na jiných klinikách, tak jsem si to omlouvala, že je přeci jasné, že muži nesmí být u takovýchto zákroků. Ale není tomu tak. Mohou. Jen si musíte vybrat, kde se necháte oplodnit.

Byl pátek třináctého a sice jsem všude v rádiu slyšela, jak je to špatné datum, já na tohle ale nevěřím. Myslím si, že každé datum je jedinečné, jen záleží, jak se k němu postavíme. A tak jsem z tohoto data, které každý kritizuje chtěla přetvořit datum zapsané do našich rodinných dějin jako to nejlepší datum pod sluncem. Nejlepší sice nebylo, ale zapsané tam určitě je.

Z kliniky jsem se pomalu vytratila, nasedla do auta a odjela domů. Měla jsem se chovat tak, jako bych na ničem nebyla. Samozřejmě jsem se neměla přetěžovat, ale nemusela jsem ležet s nohami nahoře. A tak jsem se doma uvelebila, pustila si film a stále si hladila břicho. Rodině jsem ukazovala fotky z transferu a představovala jim Bublinku jako potenciální vnouče. Tehdy ale nikdo netušil, co přijde.

Nedávno jsem koukala na videa od Dva tátové. Jestli je nesledujete, tak začněte a to jak na IG, tak na YT. Podstupovali něco podobného, ale hlavně měli tu stejnou myšlenku. Oba nemáme žádnou zdravotní komplikaci, embyo je v pořádku, tak proč by to nemělo vyjít. Ono, když jste v tomto stavu, tak si vlastně vůbec nepřipouštíte nic negativního. Tohle prostě vyjde. Musí. Asi je to správně, ale zpětně jsem si říkala, že jsem byla strašně, ale strašně naivní.

Po nějaké době doma jsem začala lehce krvácet. Když jsem tohle zjistila, tak jsem propadla absolutní panice a začala strašně plakat. Volala jsem ihned na kliniku a tam mi řekli, že mám vydržet do rána a ráno přijet. Přišlo mi to zvláštní, proč až do rána? Ale poslechla jsem. Opět, když porovnám dvě kliniky, tak na té druhé tyhle situace řešili absolutně jinak a nikdy by mě do druhého dne čekat nenechali.

Byl opět pátek a já se dostavila do kliniky. Čekala jsem v čekárně, koukala na televizi, kde promítali příběhy spokojených párů a rozhovory s lékaři. Tohle bylo vždy motivující, že to někomu přede mnou vyšlo. V čekárně sedělo několik párů. Někdo už i s dítětem. Někdo starší. Někdo hodně mladý. Někdo sám. Někdo s doprovodem. Vždy jsem si představovala, proč tu daný pár je. Co má za problém. Hodně často takhle fantazíruji. A i dnes tomu nebylo jinak. Stále jsem si hladila břicho a přemlouvala naší Bublinku, aby s námi zůstala. Stále jsem neztrácela naději a věřila, že to je jen krev z uhnizďování embrya.

Na této klinice se v čekárně dělo několikrát pár nedorozumění. Objednávalo se na recepci, ale ta moc neuměla komunikovat se sestrami. Takže nejednou se mi stalo, že jsem se na recepci nahlásila v objednaný čas, že jsem zde, čekala, čekala a čekala a když jsem se připomenula u sestry, tak jsem dostala vynadáno, že mě tam nemají napsanou a že se mám objednávat u sester. Jenže, když jsem přišla znovu, tak při loučení jsem opět dostala pokyn, ať se na další návštěvu objednám na recepci a při čekání neměli zase mojí kartu, ani mě neměli napsanou, že mám ten den přijít. Tohle mi přišlo tak neprofesionální. Ale můžete se zlobit? Však vy chcete něco od nich a tak jsem si tak čekala a sice si říkala, že tohle by se dít nemělo, ale nenechala jsem se tím rozhodit.

Přišla jsem do ordinace k doktorce, kterou jsem viděla poprvé. Pamatuji si, že mluvila s ruským přízvukem. Řekla mi, ať si odložím a vlezu na křeslo, aby mě prohlédla. V tu chvíli se začala divit, že krvácím opravdu poměrně dost, ale zachovala se profesionálně. Nic nevzdávala a ba naopak mě povzbudila. Řekla mi, ať se šetřím, nechala mi píchnout nějakou injekci, která měla zmírnit krvácení a odebrali mi krev. Krev, aby zjistili výši hcg hormonu. Tedy hormonu, který určuje, zda je žena těhotná nebo není. Poslali mě domů a tam jsem opravdu důkladně odpočívala.

Teď jsem si vzpomněla, že i po transferu si žena musí stále aplikovat léky a píchat si je do kožní řasy v oblasti břicha. A tak má a to od odběru folikul takový jakoby rozvrh, kde je napsáno v kolik, jaký den a co si má píchnout. Někdy se sešlo opravdu dost injekcí. Když jsem odcházela z kliniky, tak mi sestra řekla, že si mám nadále léky aplikovat dle rozvrhu.

Druhý den, byla sobota jsme šli s Artym do města na snídani. Pamatuji si, že jsme šli do Cacaa. Tehdy tam ještě téměř nikdo nechodil a tak byla kavárna skoro prázdná. Seděli jsme u okna a snídali. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zvedla jsem ho a ozvala se tam sestra z naší kliniky. Nezapomenu na její slova. Řekla mi jen: "Mám výsledky a už si ty léky nemusíte aplikovat!". Tečka. Stáhl se mi krk, srdce mi bušelo rychlostí, jako bych právě doběhla maraton, polkla jsem suchou slinu a položila telefon. Slzy se mi začaly kutálet po tváři. Tu jsem zakryla dlaněmi a plakala a plakala. Bylo mi úplně jedno, že mě někdo vidí. Arty jen koukal, nemluvil, ale chápal. Hned mu došlo, co se stalo.

Za prvé jsem nechápala, jak mi to mohla říct takhle. Je mi jasné, že se tyto zprávy oznamují vždycky špatně. Ale trocha empatie v tomhle momentě bodne. Protože ze začátku mi opravdu nedochazelo, co ta slova znamenala.

Přešla mě chuť na všechno. Chtěla jsem jít domů, zachumlat se a sama si brečet do polštáře. A tak jsme odešli. Mlčky. Ani jeden nedutal. Nevěděli jsme, co říkat. Každý přemýšlel nad svým. Každému se honilo v hlavě spousta myšlenek, na které jsme si neuměli odpovědět.

Takže tohle je konec? Konec té naděje? Opět budu muset podstoupit nespočet prohlídek, aplikaci nespočtu injekcí, odběr vajíček v narkóze, transfer a čekání, zda to dopadne. A kdy? Kdy na to mohu jít znovu. Hned? Zvládne to moje tělo? Zvládne to moje srdce jakožto srdce kardiaka? Mám na to? Mám na to psychicky? Fyzicky?  Nevím, nevím nic. Věděla jsem ale jedno. Sem už nikdy nepůjdu. Tahle klinika mě natolikrát zklamala, že sem ne.

Je to můj subjektivní názor, je to moje zkušenost, nechci nikomu přisuzovat vinu, ale postup a přístup celé kliniky mi nevyhovoval. Absolutně tu chyběl individuální přístup a vše se tu dělalo jako na běžícím páse. Tohle není nic pro mě. Chci jít jinam. Chci začít znovu. Ale kdy? Kde? Nevím. Nejprve se musím ale dostat ze situace, ve které jsem. Z myšlenek, které mě trápí a z toho dna, ve kterém se momentálně čvachtám.

Nikdy, nikdy jsem nepočítala s tím, že tohle nevyjde. Nikdy. Byla jsem tak naivní a myslela jsem si, že když jsme oba v úplném pořádku, tak tohle vyjít musí. Jenže ten pocit zklamání a hlavně osobního selhání byl tak strašně silný, že na tom dně jsem se válela opravdu dlouho...

Žádné komentáře:

Okomentovat