středa 19. dubna 2017

ZE ŽIVOTA: PROČ?!

Proč?! Tak tohle byla otázka, kterou jsem si několik dní pokládala. Proč zrovna já? Proč musím být v nemocnici? Proč mám stále takové komplikace? Proč nejsem lepší obal pro naše miminko? Proč pořád něco selhává? Proč se stále tak strachuji? A proč...?

Těchto otázek je opravdu nespočet. Je to proto, že v životě se nám občas dějí věci, na které nejsme úplně připravení. I když o nich víme a říkáme si, že se stát mohou, tak jakmile nastanou, tak nás doslova vykolejí. Jako mě v pondělí...

Ano pondělí. Ten den, kdy všichni slavili Velikonoce, užívali si rodinné pohody, pletli pomlázku, barvili vajíčka, mrskali ženy ve svém okolí a rozdávali vejslužku. Sice to byl den, kdy bylo pochmurno, pršelo a vlastně v našem okolí byli ulice prázdné. Ještě ráno jsem říkala, jak je divné, že zrovna na Velikonoce je všude takové divné ticho. Jakoby byla neděle. Taková ta odpočinková, kdy se nikomu nikam nechce a je doma s rodinou.
A právě v tento den jsme jeli na další výlet. Ne na takový, jaký byste si mohli myslet. Sice Apolinář patří mezi památkové stavby, ale není to rozhodně místo, kam byste jeli s úmyslem vyplnit své volné nedělní chvíle. 

Abych to uvedla na pravou míru, tak už od pátku mi bylo tak nějak zle. Zákon schválnosti si myslím funguje úplně dokonale. Většinou, když mi je zle, tak je to v odpoledních hodinách, kdy můj doktor už neordinuje a nejlépe v pátek, kdy vím, že je přede mnou víkend a to opět bez ordinačních hodin mého doktora. A právě z tohoto důvodu jsem to všechno odkládala. Teď nechci, aby ale vyznělo, že jsem něco podcenila. To by s Artym ani nešlo. On v tomhle velí a já poslouchám. A ten by rozhodně nic nepodcenil. Ale už od pátku byli určité náznaky, že se něco děje. Ale ne takové, abychom si ten výlet udělali o pár dní dřív.

V pondělí ráno se mi ale přitížilo mnohem víc. A tak jsme se s Artym dohodli, že zajedeme k lékaři. Že čekat na úterý, kdy bude můj doktor ordinovat nebudeme. A v tu chvíli začal ten správný kolotoč. V Apolináři mi udělali všemožné vyšetření, poslali na Karlák do nemocnice, tam mě vozili sanitkou z budovy do budovy a řešili, co to se mnou je. Prošla jsem všemožnými testy, odděleními a poznala nespočet lékařů. Všichni byli ale úžasní. Závěrem bylo, že mě domů nepustí a hospitalizují mě u Apolináře. Tak jsem jela sanitkou zpět.

To jako vážně? S tím jsem opravdu nepočítala. Doposud každý takovýto výlet byl zakončen zprávou, že se musím šetřit, dostala jsem léky a měla být v klidu. Ale že by mě hospitalizovali? S tím jsem opravdu nepočítala. 

Tímto začal další kolotoč vyšetření a řešení mého zásadního problému. Ten je v tom, že jsem jednoduše řečeno špatný obal pro naše miminko. Miminku se daří krásně (ťuk, ťuk, ťuk), roste jako z vody a vyloženě se má k světu. Jen já jsem asi špatná nositelka. A to je další otázka. Je to jen tímhle těhotenstvím a další bude úplně jiné a poklidné? Nebo je to tím, že prostě moje tělo není stavěné na to nosit děti? Nechci si nic vyčítat, ale tyhle otázky se mi stále honí hlavou.

Ale abych vám taky povyprávěla o samotným pobytu. Apolinář je úžasná nemocnice. Ať už po architektonické stránky (vypadá totiž jak z Harryho Pottera), tak po té lékařské. Všichni, opravdu všichni, ať už lékaři, sestry, porodní asistentky nebo třeba uklízečka jsou naprosto úžasní. Všichni plní optimismu, úsměvu a naděje. Naděje na to, že vše bude v pořádku. Leží tu ženy pár dní, ale také několik měsíců. A právě hlavně pro ty je tato podpora opravdu důležitá. Není to snadné. Každou minutu se kontrolujete, zda je vše v pořádku, zda miminko kope, zda mu tluče srdíčko a zda předčasně nerodíte. Důležité je, že minimálně každou hodinu se tu ukáže někdo z lékařů či sester. Měří tlukot srdíčka miminka, měří tlak, nosí léky, měří teplotu, ptají se na aktuální stav a nebo jen přijdou podpořit. Je to vážně skvělé. Člověk má pocit, že je pod tou nejlepší kontrolou a že vše dopadne nejlíp. Jo a jídlo je tu také fajn. Jasně, je to to nemocniční, ale jde to. Zatím jsem vždy odevzdala prázdný talíř :-)
Když jsem včera stála u okna a hleděla do protější části budovy, tak jsem si opět uvědomila, jak se vlastně i přes tyto komplikace mám dobře. I když jsem v nemocnici, tak jsem stabilizovaná a miminko v pořádku. Naproti je totiž oddělení předčasně narozených miminek. Takže když se člověk podívá z okna do zahrady a protějších oken, tak vidí lékaře s rouškou na obličeji, jak převáží obrovské inkubátory plné hadiček a v nich to miniaturní miminka. On vlastně asi není tak obrovský, ale ta miminka jsou tak malinká. Tak strašně malinká. Bylo mi z toho ouzko a smutno. Tyto ženy a děti jsou obrovští bojovníci a prožívají asi tu nejtěžší etapu života. Musí být strašně silní a já jim tak moc držím palce. Ale oni to zvládnou. Věřím tomu. Jak jsem psala. Lékaři tu jsou úžasní a už umí opravdové zázraky.

Abych to shrnula. Tyto prozatimní 4 dny u Apolináře mi opět dali hodně. Hodně sil bojovat. Uvědomila jsem si, že i přes komplikace jsou tu ženy, které na tom jsou mnohem hůře a bojují. Bojují opravdu dlouho. A tak jsem jim tu rozdala nespočet úsměvů a energie a doufám, že si za chvíli zabalím a půjdu domu. Sice to nebude už tak snadné, protože budu v ambulantní péči a mám doslova nakázaný klidový režim. Ale vždy je lepší ležet ve své posteli, než v té nemocniční. 

Tímto chci vzkázat všem ženám, které prožívají stejné či podobné chvíle, ať nezoufají. Důležité je věřit a ono to pak jde lépe. Jak se říká, naděje umírá poslední...

Držte nám všem palce...


Líbá vaše Kačí
Ps: Jakmile se dostanu domu, tak dodělám pokojíček a napíši vám o něm článek. Zbývají opravdu už jen drobnosti z dekorace. Hodně se ptáte, odkud mám tohle a tamto a tak to tam celé sepíši a třeba inspiruji :-)


Žádné komentáře:

Okomentovat