ZE ŽIVOTA: ŽIVOT BEZ PLENEK (od 20. měsíce)

Znáte takové ty věty typu: "Tak co, už?" nebo třeba "Počkej, až?". Ano? Já moc dobře a můžu vám říct, že jsem na ně už celkem alergická. Přesněji od lidí, kteří je rádi používají v každé druhé větě.

Když se Tobínek narodil, tak jsem stále slýchávala "Počkej, až!". A to bylo přesně ve chvíli, kdy jsem nad něčím zajásala. Řekla jsem něco jako "Tobínek krásně spí přes noc, budí se jen každé 4 hodiny na kojení" a ihned přišla odpověď "Počkej, až bude starší, to se změní!". Pak jsem řekla něco jako "Tyjo, Tobínek krásně jí, mám radost, že je takový jedlík!" a ihned přišla odpověď "Počkej, až mu bude jako Pepíkovi, to už jsou děti vybíravé. Pak jsem třeba řekla "Beztak je to tak skvělé mít dítě!" a hned přišla věta "Počkej, až bude starší, to se za ním naběháš a už to tak skvělé nebude!". A takhle bych mohla pokračovat do aleluja. Jednoduše po troše radosti přišla smeč v podání nějaké člověka negativně nahlížejícího na danou věc. A co si myslíte? Ano, sice se začal budit mnohem častěji a vlastně začal spát celou noc až ve 20 měsících, ale co, stálo to za to mi v danou chvíli zkazit radost? Ale třeba skvělý jedlík je i doteď a názor na to, že mít dítě je absolutně skvělé mám stále stejný, tak proč jsem musela mít zkaženou radost a být vystavena pocitu, že je to skvělé jen chvíli, ale vše se zkazí?

Strašně ráda odbíhám od tématu, protože vypsat se v nějakém článku je pro mě absolutně zlatá chvilka a tu zrovna teď mám. Tchýně se šla projít s Tobínkem a já mám tak hodinku vám sem vepsat vše, co se mi honí hlavou. Přesněji ne vše, ale aspoň to, co stihnu. A tak se raději vracím k tématu.

S touto větou začala přicházet i věta "Tak co, už?". Tak co, kojíš? Tak co, spí ti celou noc? Tak co, už pase koníčky? Tak co, už se plazí? Tak co, už chodí? Tak co, už mluví? Tak co, už nemá dudlík? Tak co, už je bez plenek? Tímto řetězcem plných otázek "Tak co" jsem si musela projít. A to nemyslím těch normálních, kdy se prostě kamarádky zeptáte, jak se má a v jaké fázi se svým dítětem zrovna je. Mě to samotnou také zajímá a sama pátrám v paměti, jak jsem to měla s Tobínkem. Ale občas tyto otázky dostáváme až moc často a někdy až moc od jedné a té samé osoby a začínají nás přivádět do nepříjemného pocitu. Máte to také tak?

Já sama jsem si totiž z toho odnesla akorát to, že jsem měla pocit, že je Tobínek opožděný, neurotik, měla bych s ním jít na vyšetření a zjistit, proč ještě nedělá to a tamto. Třeba jedna kamarádka se mě tak často ptala, proč ještě Tobínek nechodí a zda je v pořádku, že jsem si řekla, že se s ní začnu vídat, až Tobínek začne chodit. Jednoduše mi to nestálo za to jí stále dokola vysvětlovat, že do 18měsíců se to neřeší a dává se dítěti prostor a maximálně se mu lehce pomáhá docházením na nějaké cvičení do kroužku či někam mezi děti, kde to může okoukat a posílit nějaké svaly.

Jelikož jsem svou výchovu doposud vedla tak, že chci vnímat pocity a vývoj Tobínka tak, jak to je pro něj přirozené, tak jsem vlastně byla dost v kurzu těchto otázek. Jak to myslím? Třeba s tou chůzí. Nikdy jsem ho nepodporovala v nepřirozeném pohybu, například předčasnému posazování, postavování, pasivní chůzi a podobně, protože jsem chtěla dát čas jeho tělíčku, aby se správně posílilo a až bude cítit, že je připraven do světa vykročit, tak vykročí. A tak se také stalo. Nebylo to v roce, nebylo to ani v roce a čtvrt, bylo to v 17 měsících a jak krásně chodí, běhá a skáče, dokonce už dělá sám kontrmelce. Teď by to na něm už nikdo nepoznal a hlavně? Nikoho to už nezajímá. Ani si nepamatuji, kdy naposledy se mě někdo zeptal, v kolika letech Tobínek začal chodit. A tak jestli prožíváte něco podobného, mávněte nad tím rukou a buď si jděte tvrdě za svým názorem a postavením nebo tyto lidi dočasně vypusťte ze svého života a uvidíte, že bez této soutěže, kdo kdy dřív vám bude mnohem lépe :-).

Protože? Protože tato soutěž a dotazy nikdy nekončí. Jakmile začne dělat jednu věc, přijdou dotazy na druhou. A tak to bylo i po zdolání našeho náročného cíle zvaného chůze. Když jsem si totiž oddychla, že konečně je Tobínek v tom věku, kdy tyto soutěžní otázky jsou u konce, tak jsem dostala studenou sprchu a zjistila, že stále ne. Přišla totiž otázka zvaná nočník. Uf!
A teď vám povím, jak jsem to měla nastavené já!
Nočník! Pamatuji si chvíli, kdy Tobínkovi (ani dětem kolem mě) nebyl ani rok a už nočník byl téma no. 1. Neříkám, že můj názor je jediný správný, jen jsem poslouchala svou intuici, která se mi nakonec vyplatila. Mateřský pud je totiž silná čarodějka, tak ho poslouchejte :-).

Nikdy jsem moc nechápala, proč bych měla posazovat dítě na nočník ve věku, kdy ještě nesedělo. Třeba v takových 9 měsících dítě asi ani neví, že čůrá, přesněji, že by mělo čůrat někam jinak, než do plenky a ještě to předem hlásit. Jak také, když většina děti v tomto věku ještě neumí mluvit. Sice to můžeme pozorovat na jeho grimasách a chování, tak to těžko vypozorujeme při spánku, za jízdy v kočárku a podobně. Takovou bezplenkovou metotu či kyblíkovou absolutně uznávám, ale na jednu je dobré mít teplé roční období a na druhou je dobré mít obrovskou motivaci a kyblík stále po ruce. Já jsem v tomhle možná lehce pohodlná, tak se bavme o situaci, že dítě nosí plenky tak, jak je Tobínek nosil ještě donedávna.

Takže jsem si dala nějaké "cíle". Po zjištění informacích od mých kamarádek a pročtení pár informací v odborných článcích jsem zjistila, že kolem druhého věku je vhodné dítě odplenkovat. Někdo to zvládne dříve a někdo později. Nic na tom není, každé dítě má svůj čas a do dospělosti zdravé dítě nosit plenku nebude. :-) Tak jsem si řekla, že jakmile se oteplí počasí, tak nasadíme bezplenkovou metodu, Tobínek bude pobíhat po zahradě a poznávat, co je to nočník a bytí bez plenky.

Ten čas, přesněji věk má každé dítě jiné, to jsem už říkala. Sama mám takovou zkušenost. Byli jsme totiž na chatě s bráchou a jeho rodinou. On má syna o 5 měsíců staršího, než je Tobínek. Oba kluci tam po zahradě pobíhali nazí, až se můj synovec zastavil, začal čůrat na trávu a u toho vykřikovat nějaké slovo. Bylo na něm vidět, že vnímá, co dělá a ještě je z toho fascinovaný. Tobínek stál od něj o opodál, opřený o židli pojídal ovoce a začal také čůrat. Avšak tento fakt ho nechal absolutně chladným a ani mu nevadilo to, že v tom stojí. Stál tam dál a dál jedl. Proč tohle popisuji? Tady bylo jasně vidět, že neměl absolutně páru o tom, co se děje a jak bych ho v tuto chvíli měla odplenkovávat, to jsem si představit nedovedla. Jenže jeli jsme tam asi za 2 měsíce znovu, stala se podobná situace až na to, že tuto chvíli byl Tobínek fascinovaný stejně, jako synovec posledně. A hned jsem si řekla "Aha!", tak teď už to vnímá. Že by? Jenže, bylo mu něco málo přes rok a myšlenku, že by byl bez plenky takhle brzy jsem tak nějak zavrhla. Ani nevím proč. Jednoduše jsem si říkala, že by to bylo zbytečné týrání mě samotné a hlavně Tobínka. Tak nějak jsem chtěla pokračovat na vlně výchovy, kdy se vše dělá tak nějak bez nutnosti křiku, stresu a třeba i násilí. Nejen fyzického, ale i psychického. Jak říkala Janka Chudlíková (životní koučka a mentorka), do 3 let si dokážeme zapamatovat a naučit 80% věcí a dalších 20% za dalších 60 let. Takže i to pozitivní, i to negativní. Ale na přesnou formulaci a vysvětlení se podívejte na její YT kanál, je to moc zajímavé.

Opět odbočuji, tadá, jdeme zpět. Abych to zkrátila. Nastavila jsem si sama v hlavně, že než dítě odplenkovávat rok, dávat mu plenku na noc, do kočárku, do autosedačky, na cvičení, po ránu ho sedat na nočník a pak mu říkat, teď čůrat nesmíš, teď plínku nemáš a teď můžeš, protože jí máš, tak to nechám tak nějak vše naráz. Na jaký věk? To jsem nevěděla. Tak nějak jsem to přisuzovala létu, zahradě a pobíhání bez plenky. Takže jsem se nestresovala tím, že do 19měsíců jsme doma neměli ještě koupený nočník, ani tím, že nemám přesný plán, kdy mu to plenku vezmu (což má většina mého okolí). Nechala jsem to plynout a byla spokojená já i Tobínek. Jediné, co jsme začali dělat od momentu, kdy Tobínek začal mluvit a začal chápat, co je to čůrání a kakání, že vždy, když jsme šli přebalovat, tak jsme říkali "kakáááá". Nebyl to plán, bylo to takové spontánní slovo a tak nějak to spontánně z nás vypadlo a začali jsme to říkat oba dva, až to došlo do fáze, že když bylo na čase vyměnit plenku, tak Tobínek začal pobíhat a říkat "kakááá, kakááá". Ač to bylo z toho či toho druhého důvodu. Prostě jedno slovo na všechno. Což je vtipné doteď, protože jsme kolikrát v restauraci, Tobínek si vytáhne své přenosné prkýnko, běží s ním k záchodu a křičí "kakááá kakááá kakááá", ač chce třeba jen čůrat :-).

Krok k odplenkování
První krok:
Byl asi ten, že jsme vypozorovali, že Tobínek už vnímá, že čůrá.

Druhý krok:
Byl ten, že jsme mu asociovali slovo k dané potřebě, tedy slovo kakáá.

Třetí krok:
Ten byl jasný, koupit nočník. Jak jsem už psala, do 19 měsíců jsme ho doma neměli. Měla jsem ho sice vyhlídnutý, chtěla jsem ten ve tvaru velryby, které se stal totálním hitem Instagramu, ale stále jsem měla pocit, že ještě není ten správný čas a že to počká. Asi to bylo i tím, že jsem chtěla začít odplenkovávat až v létě a tak jsem si nakonec řekla, že mu ho přinese Ježíšek.

Vybrala jsem tedy již zmíněnou velrybu. Ano, nočník za téměř tisíc korun, strašný. Ale! Chtěla jsem nočník, který půjde zavřít, za kterého půjde vyndat daná mísa, abych nemusela chodit vynášet obr nočník a hlavně, aby díky svému vzhledu vypadal v domácnosti nenápadně. Což tenhle splňoval. Většina lidí, kteří ho neznají by netipli, že se jedná o nočních. Takže výběr byl jasný a Ježíšek dokonce vyslyšel mé přání a donesl ho. (psst, ten Ježíšek jsem byla já)

Čtvrtý krok:
Ten je jasný, naučit dítě, aby do něj chodilo. A tak jsem dala na rady naší pediatričky a každé ráno ihned po probuzení ho na něj zkusila posadit. Říkala mi, že je dobré vypozorovat, kdy dítě chodí na velkou a dle toho ho posazovat. Je to ta snažší část. A to bylo vždy ráno po probuzení. Jenže Tobínka velryba nezaujala asi tolik jako mě a po každém posazení se ihned postavil a začal se vztekat a plakat. Tak jsem ho nechala a zkoušela to další den znovu. Bohužel jsem se setkala se stejnou reakcí. Usoudila jsem tedy, že není ještě ten správný čas. Každé ráno jsem mu říkala, co se tam dělá a vyprávěla příběhy o velrybě, která má hlad a žízeň, takže potřebuje, aby do ní udělal slavné kakááá. Pohádka to sice byla moc pěkná, ale znáte to. Jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven :-D.

Pátý krok - odhodlání:
Takhle jsme kolem nočníku kroužili a zkoušeli ho asi měsíc, až se stala jedna věc. Když jsem přijela z Brna, tak jsem zjistila, že jsem u kamarádky zapomněla plenkovníček. Žádné drama se nekonalo. Je to jen takové psaníčko na cesty, ve kterém mám plenky, krémy, pytlíčky a ubrousky pro nutnost přebalení. Nějak mi to ale v pondělí ráno vnuklo nápad, přesněji pocit, že dnes je ten den D. Proč? Ani sama nevím, prostě jsem jakoby najednou dostala sílu a odhodlání, že to aspoň zkusíme. Nic jsem o tom neměla načteného, nic jsem v podstatě o tom nevěděla, ale dala jsem na svůj šestý smysl, čili mateřský pud, který my mámy máme opravdu silný. Opět opakuji, jen ho poslouchat a nenechat se zlámat všemi nevyžádanými radami. :-)

Předcházela tomu ale ještě jedna věc a to, že v tom Brně jsme šly s holkami do kavárny. Děti tam pobíhaly a najednou za mnou přiběhl Tobínek a říkal "kakááá" a já říkám "Tobínku, tady nemáme nočník, musíš kakááá do plenky", podíval se na mě a odešel. Jenže za chvilku přiběhl znovu a opakovalo se to stejné. Takhle přiběhl třikrát, až se pokakááá. A v tu chvíli jsem si řekla, že je fázi, kdy ví, co potřebuje a kdybych tam měla nočník či nástavec na prkýnko, tak si normálně dojde. Asi už i jemu samotnému bylo nepříjemné konat potřebu do plínky. Kdo ví. Citlivka je veliký. Na písek moc nechodíme, protože písek je nepříjemný :-D.

Vraťme se ale k návratu z Brna a k mému odhodlání. Zapnula jsem podlahové topení, aby bylo doma teplo od země, ranní plínku jsem ani nenasadila a nechala Tobínka pobíhat nahého po bytě, přesněji jen v tričku. Byl ve fázi, že téměř nevěděl, co je nočník, kdy na něm seděl všeho všudy 5x a to pár vteřin a kdy jsme oba byli v jedné velké neznámé. Ale cítila jsem, že to chci já i on, což si myslím, že je strašně moc důležité. Protože, když chce jen jedna strana nebo ještě hůře ani jedna strana, jen okolí, tak to nikdy nepůjde. Na to, jako na vše ostatní musí být připravená i máma, i dítě.

Tobínek miluje běhat nahatý. Milionkrát za den si svlékne ponožky, několikrát za den si svlíkne tepláky, někdy si svlíkne i tričko a párkrát došlo i na danou plínku. Je prostě nejraději tak, jak ho příroda stvořila. Možná i tento fakt nám to celé usnadnil. Protože pokaždé, když jsem ho přebalovala, tak plakal a chtěl mi utéct, aby mohl běhat nahý. Já jsem mu vždy povídala, že se musí naučit žít bez plenky a pak to půjde. To jsem ale nevěděla, jak moc vážně tuto informaci vzal.

Tento den byl pro nás velmi zlomový. Sama jsem nevěděla, do čeho jdu. Nevěděl to ani manžel. Ten na celou situaci reagoval "Cože? Jako fakt? Myslíš? Ty jsi máma a já ti věřím!". V minulosti jsem četla, že při odplenkování je dobré dítě nevystavovat zbytečnému stresu a tlaku. Myšleno na cestách, návštěvách a tak. Takže je dobré si najít týden, kdy můžete být převážně doma a začít. A tak jsem si řekla, že tento týden nic moc nemám a tak to zkusíme naplno. A tak si Tobínek běhal po bytě a já se ho pořád ptala, zda nepotřebují jeho slavné kakááá. Četla jsem, že se máme dětí ptát často, ale ne tak často, aby tu otázku začaly vypouštět a ignorovat. Něco na tom asi bude. Každopádně on byl ve fázi, kdy ještě neuměl říkat ne a tak se většinou jen otočil a šel druhým směrem. Já jsem mu za chvíli zase připomněla pohádku o velrybě, popřípadě, když už nečůral vážně dlouho, tak jsem ho na nočník posadila a motivovala ho. Opět jsem četla, že na nočníku by si děti neměly hrát, protože pak to berou jako místo, kde si hrají a čirou náhodou se u toho vyčůrají, než aby aby pochopily, že je to místo, na které se chodí na toaletu, tedy vykonat potřebu. Něco na tom opět bude. Hodně lidí neumí dělat dvě věci naráz a Tobínek je v tom zdárným příkladem. Jakmile něco dělá, tak jakoby svět kolem něj neexistoval. Takže tady jsem věděla, že to tak musí být. A tak jsem si s ním povídala, říkala kakááá, až jsme narazili na věc, která fungovala. Odpočítávání.

Ano, jak snadné. Odpočítávání v naší výchově funguje úžasné. Na 3-2-1 teď Tobínek zastaví na motorce, na 3-2-1 teď Tobínek skočí do bazénu, na 3-2-1 teď se Tobínek rozeběhne, na 3-2-1 teď začne dělat plno aktivit a platilo to i u této. Je to asi tím, že se najednou soustředil na jednu věc a to bylo odpočítávání, po kterém následovalo moje slovo "čííí nebo kakáá". Tadáááá a první úspěch máme za sebou. Radovala jsem se ale jen pro sebe, přesně pro nás dva. Nikomu jsem o našem pokusu neříkala, protože jsem nechtěla slyšet větu "Počkej až". Celý den probíhal vlastně strašně suprově. Tobínek si pobíhal bez plenky na polovičního naháče, sem tam si uciknul a v tu chvíli začal křičet jeho slavné kakááá. To jsem ale věděla, že to je předvoj a ihned ho posadila na nočník, kde svou potřebu dokonal. A opět jsme tančili oslavný taneček. Motivace je důležitá a chválit (nepřechválit) je také důležité. Až jsem si vnukla pro mě absolutně nepředstavitelný nápad. Zkusíme to i přes noc!

Zavolala jsem manželovi a popsala mu celý den. To, jak je Tobínek moc šikovný a jak vše zvládá bravůrně. S malou nehodou, ale bravůrně. A také jsem mu řekla, že bych mu chtěla zkusit nedávat plenku na noc. V tu chvíli vytřeštil oči, ač jsem ho přes telefon neviděla a řekl mi, zda to není moc věcí naráz, ale že opět to nechá na mně, že já jsem máma a já jsem s ním celý den doma, ale že mu přijde, že je to ještě malé miminko a bez plenky mu bude připadat jako strašně velký kluk. Vnímáte to také tak? :-)

Já jsem totiž jednou slyšela, že je kolikrát lepší počkat na chvíli, kdy je dítě zralé a udělat vše naráz třeba za týden, než začínat moc brzy a vystavovat se spoustě nehod, stresu, tlaku, pláče a situacím, které jsou nepříjemné pro mámu i dítě a trvají i třeba rok. Já se tedy rozhodla pro první variantu a řekla si, že to zkusíme pár dní a pokud to bude moc velký tlak a stres a Tobínek se bude v noci hodně počůrávat, tak to odložíme a zkusíme třeba za další měsíc. Troufalé? Asi ano, ale stále jsem to tak nějak cítila a byla přesvědčená, že to prostě klapne. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani nevím, kdo mi to do toho ucha. Že by Tobínka strážný anděl? O tom vám ale budu vyprávět zanedlouho v mém příběhu Cesta k miminku.

Kojenecké mléko aneb strašák při odplenkování?
Při cestě k odplenkováním nám stál v cestě jeden faktor. Mléko. Tobínek byl totiž obrovským závislákem a mléko vyžadoval. Rady typu, že dítě po 1. roce mléko nepotřebuje jsem ignorovala a to ze dvou důvodu. Za prvé jsem přesvědčená, že to mléko opravdu potřebuje, protože stále má ve svém stravování díky nemoci či růstu zubů dny, kdy nejí a mléko nás zachraňuje a za druhé, protože jen malá představa, že mu ho na usnutí a v noci seberu mě děsila natolik, že jsem se o tom netroufala ani uvažovat. A to myslím vážně.

Zkoušeli jsme to několikrát. Vždy to dopadlo tak, že odmítal usínat a  s hysterickým pláčem u nás v náručí tak vyváděl, až se nám po pár minutách zželelo a mléko jsme mu připravili. To stejné v noci. Nepomáhala ani rada nahradit mléko vodou, čajem, chovat, odpoutat pozornost, mazlit se, kolébat, zpívat, hladit, ňufat a podobně. Vždy se kroutil, propínal a doslova vřískal, až jsme mu to mléko zase dali. Přesně takhle to trvalo 20 měsíců. A tak, co teď? Mám to tedy zkoušet nebo to zavrhnout? Ale zase nějaký hlas a vnitřní pocit mi našeptával, ať to zkusím. Tak jsem to zkusila.

Jako klasicky každý den jsme Tobínka vykoupali a dali mi kaši. Jen jsme se snažili, aby k večeru už moc nepil ani vodu. Samozřejmě jsme mu dali dle potřeby napít, ale snažili jsme se to minimalizovat. Těsně před uložením k spánku jsme ho posadili na nočník, aby se naposledy vyčůral a šli uspávat. Poprvé za jeho život bez mléka. Jo a bez plínky. To je vážně divné. Najednou je ta prdelka tak malinka, všechny tepláky z nějak padají a u zjištění, že všechna nakoupená bodýčková pyžámka jsou nám vlastně teď k ničemu, protože při nočním čůraní jsou vážně nepraktická jsem si ťukala na čelo, ale za tuhle cestu to stojí.

A víte, jak to celé dopadlo? Tobínek usnul jako špalek po chvilce. Bez mléka, bez plínky. A? Normálně spal celou noc! Celou noc! A bez nehody! To je to hlavní. Doposud za jeho život jsem spala celou noc snad jen 4x. To není možné. Ráno jsme se oba vzbudili po tom, co se Tobínek postavil ve své postýlce a na celou ložnici zakřičel kakááá. Nevěděli jsme, která bije. Byli jsme rozlámaní, jak po celonočním flámu. Ono vyspat se po skoro 3 letech (počítám i těhotenství) je vážně neuvěřitelné a vlastně strašně divné :-D.

Mléko jsme tedy přesunuli na ráno. Teď už má takový rituál, že vstane, posadíme ho na toaletu, mezitím připravíme velké mlíčko, uvelebíme ho zpět do postele nebo na gauč, zachumláme pod deku a tulíme se. Je to skvělý, co vám budu povídat. Hlavně tedy to tulení. :-)

Den druhý!
A tak nám začal den druhý. Den plný dalšího dobrodružství, protože tohle všechno mohla být jen obrovská souhra náhod. Ale věřila jsem, že ne, že to prostě dáme. Ano, oba. Tahle cesta je totiž o nás obou.
Jelikož jsem doposud neměla nakoupené žádné trenýrky či slípky, tak jsem z šuplíku vytáhla hromádku letních látkových kraťásků. A to proto, aby stále neseděl s holým zadečkem na zemi, ač vyhřáté. Na těch kraťasech bylo i lépe vidět, kdy upustil kapičku, tedy předvoj. Ihned jsem ho tedy vzala a posadila na nočník, aby dokonal svou potřebu. V tento den jsem si už ale přečetla pár článků, abych jako zodpovědná matka nabila pocitu, že jsem se řádně připravila (legrace). Ale zajímali mě nějaké rady, které nám mohou tuto cestu ještě třeba usnadnit. Jednu, kterou jsem si vzala k srdci byla, že když se stane "nehoda", tak se na dítě nekřičí, nedělají se teatrální situace, nevystavuje se dítě tlaku, aby se nebloklo. Prostě se dítěti vysvětlí, že tohle se stává a že se nic neděje. Ono bylo vážně roztomilé, že ač jsem měla pocit, že mám doma 10 štěňátek, po kterých uklízím loužičky, tak vlastně Tobínek byl ten, který z toho byl strašně nesvůj. Pokaždé, kdy si jen ciknul, přesněji ukápnul do kraťasů, tak začal panicky křičet jeho kakáá a tvářil se, jak když se stala pohroma světa. A tak jsem ho zase uklidnila slovy, že tohle se děje i dospělým a že i Amálce a Kylie (pejskové) se to stává a že i lvíčkovi (hračce) se to stává. Prostě jsem si vymýšlela příběhy, kterými jsem ho uklidnila, že tohle se prostě děje a pravděpodobně ještě nějakou dobu dít bude.
Ještě ale byla jedna rada, kterou jsem si vzala k srdci a to, že když dítě vykoná potřebu do nočníku či záchodu, tak se teatrálně nekřičí, jak to smrdí a fůj a tak. Protože dítě by pak mohlo pochopit, že dělá něco špatně, protože je to fuj a přestane to dělat a nechá si to zase do plínky.

Na konci dne v koupelně viselo několik bavlněných kraťáku, které potkala malá nehoda, ale také jsme zažili mnoho úspěšných sezení na nočníku, kterému vždy předcházelo slovo kakáá nebo to, že za mnou přišel, chytil mě za prst a odtáhl mě k nočníku.

K výzvě o odplenkování, nočnímu odmlékování jsem přidala ještě jednu a to oddudlíkování. To byla další Tobínka absolutní závislost. Jenže momentálně se odehrával zázračný týden a i tuto výzvu zvládl. Ano, od této chvíle doteď je Tobínek přes den bez dudlíku. Má ho maximálně na usnutí a to také jen občas. Jen mi Arty říkal, ať mu ho ještě chvíli nechám, že vlastně tímto se z něho stává velký kluk a je konec toho miminkování. A má pravdu. Z toho faktu, že nemá plenky, že téměř nemá mlíko a dudlík jsem měla pocit, že jedna vytoužená a krásná fáze je za námi a začíná další. Ta klučičí. Což je krásné, protože každá životní fáze má něco do sebe, ale víte, jak to myslím...

Den třetí!
Máme za sebou další noc, která proběhla hodně podobně, jako ta předchozí. Jen jsme udělali jednu chybu. Přeaktivní rodiče jsme si mysleli, že když ho v noci vzbudíme, aby si došel na nočník, tak to pro něj bude mnohem lepší. Opak byl ale pravdou. Asi je ještě moc malý na to, aby chápal, že když ho vzbudíme a posadíme na nočník, tak má čůrat. Místo toho se absolutně bloknul, začal strašně plakat a trvalo nám asi hodinu, než jsem ho uklidnili a stejně se nevyčůral. Díky této zkušenosti jsme byli zase o něco moudřejší, ač jsem ráda, že jsme to zkusili. Každé dítě to má jinak a každém věku to má jinak a třeba by mu to pomohlo. Uspali jsme ho bez vyčůrání a spal zase až do rána a opět bez nehody.
Den třetí jsem chtěla vyzkoušet maličkou zátěž. Sice jsem si naordinovala domácí klid a pohodu, ale jsem člověk aktivní a Tobínek také a tak jsme si řekli, že se půjdeme vyvětrat skrze parku na farma trhy na Jiřák. Sešla jsem se s mamčou a vyrazili jsme. Tobínek ještě nechápe, jak se čůra ve stoje a na ála holčičku, kdy ho chytnete to náručí a zvednete nohy to také nechápal, tak mi nezbývalo nic jiného, než vzít s sebou nočník. Přesněji jsem nebrala celou velrybu, ale jen ten vnitřek a tak jsem se rovnou ujistila, že jsem koupili dobrý nočník, protože ten vnitřek se bravůrně vešel pod kočárek. Vyrazili jsem tedy ven, procházeli se a místy stavěli na čůrání. Někdy ho rozptýlilo okolí a nedošel si, jindy to zase vyšlo, výsledkem ale byla celá procházka bez nehody. Wow, pomyslela jsem si. Ale stále jsem to držela v tajnosti a o tomto velkém kroku věděla jen mamka a manžel. Ten mi během dne poslal odkaz na jeden super cestovní nočník, je od značky Potette a až si ho dohledáte, tak zjistíte, proč je tak super. Lze ho složit a dítě si může na něj dojít třeba v parku, má pocit, že sedí a přitom vše odchází na trávu, popřípadě se do něj vloží speciální pytlík, který je vystužený buničinou a celé se to pak vyhodí. Nebo ho lze roztáhnout a pak slouží jako nástavec na velkou toaletu. Je to vážně skvělá věc, která nás doprovází úplně všude a absolutně se dívím, že to ještě neobletělo IG svět. Možná to teď odstratuji :-). Tento nočník jsme tedy ihned objednali a druhý den jsme ho měli doma.

Další dny:
Teď už to zkrátím (pokud se mi to tedy povede). Další dny se odehrávali v podobném tempu a rytmu. První týden jsme trávili převážně doma, jen jsme nároky na Tobínka postupně zvyšovali. Jednou jsme si udělali výlet do obchodního centra a koupili první trenýrky (zvláštní pocit, mámy chápou), jen mě překvapilo, že nejmensší maji vel. 92 a to mu bylo obrovské, podruhé jsme jeli tramvají, kde není šance jen tak vystoupit a hned si někde dojít, pak jsme vyrazili autem, na návštěvu či na plavání.

Každá taková cesta nás posouvala dál a dodávala všem větší a větší sebevědomí, že už to dotáhneme do konce. Mantinel jsem si nastavila měsíc. Řekla jsem si, že do měsíce to nikomu nebudu říkat, abych nás nepřechválila nebo pak nebyla smutná z výroku "Já vám to říkal/a". Prostě občas je lepší žít určité situace pro sebe a podělit se o ně až ve chvíli, kdy jste na to zralý. Proto vám to říkám až nyní a nepsala jsem to hned po první dni. Dnes už je bez plenky 3 měsíce, tedy od 20. měsíce.

Vlastně jsem to nedělala ještě z jednoho důvodu. Nechtěla jsem přehnaným chlubením znervóznit jiné maminky. Samy asi víme, že ač nikdy není důvod a nesmíme srovnávat, tak to někdy děláme. Jednou přijedu na návštěvu a jiné dítě mluví víc a hned si vnuknu pocit, že Tobínek mluví malo, pak se ale zarazím a řeknu si, že vyrůstá v bilingvní rodině a že to má třeba jen složitější nebo prostě potřebuje více času. Jindy jsem přijela mezi děti, které už dávno běhaly, ač byly mladší a Tobínek stále lozil po kolínkách a opět mi to bylo líto, ale zase jsem se uklidnila tím, že tahle fáze je tak krátká a že se toho v životě naběhá ještě tolik, že není důvod kam spěchat a takhle bych mohla pokračovat.

Jednoduše bych vám chtěla na závěr říct, že se nesrovnávejte a už vůbec nesrovnávejte své dítě. Každý si běžíme svou cestou plnou subjektivních vjemů, zážitků, dojmů, pojmů a tak nikdo na světě není totožný a nežije stejný život plný stejný pocitů a tak není důvod se s nikým srovnávat.

Jak řekla jedna moudrá žena na Instagramu:
Někdo dokončil vysokou školu ve 22 letech, ale čekal 5 let, než si našel práci.
Někdo vysokou školu nedokončil a práci získal hned.
Někdo se stal ve 25 letech úspěšným podnikatelem, ale v 50 zemřel.
Někdo se stal úspěšným podnikatelem až v 50, avšak dožil se 90 let.
Někdo je stále nezadaný, někdo právě potkal lásku svého života.
Možná se ti zdá, že je oproti tobě někdo napřed nebo naopak pozadu. Každý ale běží svůj vlastní závod, ve svém vlastním čase.
Proto vydechni. Nejsi pozadu. Nejsi napřed. Jsi přesně tam, kde máš být.

-Dominika  Four

A tak myslete na to, že cokoliv předáváte svému dítěti a zapisujete do jeho životních vzorců, kterými se bude řídit po zbytek života. Takže na nic netlačte, jen se vzdělávejte, čtěte odborné články a knihy, mluvte s ostatními, raďte si, ale nesrovnávejte. Jen tak můžete žít spokojený život a jen tak můžete dát tu nejlepší průpravu svým dětem. A je jedno, zda budou chodit ve 12 měsících a nosit plenku do 3 let nebo budou chodit v 18 měsících a bez plenky budou lítat už v 15 měsících. Beztak je nejdůležitější, že jsou zdravý a spokojený.
Tip na závěr:
Pokud máte doma jednorázové podložky na přebalování, tak se jich nezbavujte. Poslouží vám jako vystýlka do kočárku a autosedačky, tedy míst, které se špatně čistí.

Určitě si pořiďte nepromokavé prostěradlo do postýlky. Zachrání vám matraci od pročůrání.

Nachystejte si spoustu pyžámek, slípků, tepláků, mikin, ponožek a triček a noste je všude s sebou. Budete je potřebovat.

Rozhodně neotálejte a pořiďte si cestovní nočník, bude se vám hodit i třeba v restauraci, kde nemají nástavec na klasickou toaletu.

Rozhodne nikam nespěchejte a když se nezadaří, tak se zadaří jindy. Svět se nezboří. Musíte chtít vy, musí chtít vaše dítě, ne vaše sousedka, kamarádka nebo třeba tchýně. Zkuste to třeba za týden.


Všem posílám hodně sil! Kačí

Žádné komentáře:

Okomentovat