ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 23 Sbohem Ajsíku

Uběhlo 10 týdnů těhotenství a blížil se jedenáctý. Pokud jsi někdy byla těhotná, tak asi sama moc dobře víš, jak pomalu tyto týdny utíkají. Každý týden se v těle děje něco nového, každý týden je obrovský pokrok ve vývoji miminka a já se dostala do fáze, kdy jsem se blížila k pomyslné hranici začátku čtvrtého měsíce. Tedy "ukončení" rizikového období, prvního trimestru. Ono těhotenství může být rizikové kdykoliv, ale víte, jak to myslím. V hlavně jsem měla, že už jenom necelé týdny a vstupuji do čtvrtého měsíce. A to mi přišlo, jak když už za chvíli rodím.

Bylo mi stále zle. Přesněji jsem stále nezvracela, ale žaludek jsem měla na vodě, na hodně rozbouřené vodě. K tomu jsem byla stále šíleně unavená. Brala jsem to ale tak, že to byl asi jediný způsob, jak mě udržet v klidu. A tak jsem jen ležela a dívala se na filmy, občas jen ležela v tiché místnosti a nechávala si přehrávat své myšlenky, své plány, své představy. Bylo to krásné. Viděla jsem si jak chodím s bříškem, jak mě lidé pouští v tramvaji sednout, jak se na mě každičký dívá tím krásným pohledem, protože mám bříško, jak mi ho každý hladí, jak si to užívám já a celá naše rodina. Ajsík měl být první dítě v rodině. Ani brácha neměl, ani Artyho sourozenci neměli. Měl být tím prvním, který rozzáří Vánoce a každičký okamžik, který je s dětmi prostě lepší.

V téměř jedenáctém týdnu jsem opět dorazila na kliniku. Byla jsem tu opět s manželem, opět jsme popíjeli horkou čokoládu, opět mi bylo zle, opět nás uvítaly nesmírně sympatické sestřičky, které to s námi prožívaly a držely palce, při každém odběru krve se se mnou bavily, jak když se známe roky. Prostě tady byl úžasný tým odborníků.

Opět přišel pan doktor, podal nám ruku a odvedl k němu do ordinace. Opět se mě zeptal, jak mi je. Byl to prostě úplně obyčejný den. Řekla jsem mu, že stejně, že mám stále žaludek na vodě, točí se mi hlava a jsem šíleně unavená. Usmál se a řekl, njn jste těhotná. A pak dodal, že to je dobře, protože je vidět, že se miminku daří a že je vše v pořádku. Pod rukou měl položenou těhotenskou průkazku, úplně novou. A tak mi bylo jasné, že je připravená pro mě. Jupí. Zajásala jsem si v hlavně. Už jí konečně budu mít. Přišlo mi to, jak kdyby mi v patnácti dávali občanku.

Vybídl mě, abych si odložila a posadila na gynekologické křeslo. Manžel si stoupl vedle mě a opět mě chytil za ruku a za rameno, tak jak to dělával při každé kontrole či zákroku. Byla to pro mě už taková rutinní situace. Všichni jsme si povídali, smáli se a celkově panovala perfektní atmosféra. Až do okamžiku...

Uff. Jak to píši, tak mi srdce buší, jak když běžím maraton, mám pocit úzkosti, jsem celá sevřená, ruce mám studené a sotva ťukají do klávesnice. Přesně tahle část je ta, o které jsem se celou dobu bála psát a své psaní tolik odkládala. Věděla jsem, že jakmile se dostanu sem, tak se mi to celé vrátí a bude mi strašně moc ouzko. Naštěstí Tobínek spinká opodál, krásně si odfrkuje a já si uvědomuji, že tohle je už za mnou a já mám doma téměř dvouleté dítě. Takže jdeme dál...

Díky těhotenské aplikaci jsem moc dobře měla načteno, jak by mělo miminko v téměř jedenáctém týdnu, tedy téměř na konci třetího měsíce vypadat. Mělo by mít už ručičky, nožičky meřit by měl cca 3 cm a z pulce se v tomto týdnu stává vizuálně téměř člověk. Proto jsem tak intenzivně hleděla do monitoru, protože jsem chtěla vidět, jak ten náš Ajsík vypadá. Přišlo mi, že se zastavil čas. Tohle nikdy nezapomenu, jak jsem už zapomněla na to, jaký je porodit dítě, takhle tohle mám stále čerstvě vryté v paměti.

V ordinaci bylo hrobové ticho, manžel mě držel za ruku a já upřeně hleděla do monitoru. Nemohla jsem se vynadívat na toho našeho krasavce, na to miminko, které už vypadá jako miminko. Pan doktor stále jezdil ultrazvukem z místa na místo a mě to nepřišlo divné. Já se kochala a doslova rozplývala na tím, jak je Ajsík nádherný. Ano, i když byl tak maličký, tak přesně takhle jsem ho viděla. Byla jsem plná lásky a štěstí zahleděná do monitoru a užívala si náš moment. Naší chvíli. Manžel mi v tu chvíli šílenou silou drtil ruku a rameno. Jeho ruka byla tak zpocená, že by se dala ždímat. Až jsem chtěla nadhodit vtípek ve smysl, proč mě tak drtíš a ha ha. Neřekla jsem nic. Podívala jsem se na manžela, jak je celý rudý, má slzy v očích a nevěřícně kouká na monitor, na mě, na doktora. Pak se můj zrak upřel na pana doktora, který řekl větu, kterou nikdy nezapomenu. Řekl roztřeseným hlasem: "Asi už je vám jasný, co se stalo!". Nechápala jsem. Co se jako stalo? Sakra, co se stalo? Řekne mi to někdo? Říkala jsem si v duchu a zmateně čekala na to, co se děje. Byla to otázka vteřin, ale mně to přišlo nekonečné.

(Uff. Tak čekala jsem hodně, že mě tahle část rozhodí, ale takhle? Zase mi tečou slzy po tváři a klepu se takovým stylem, jak kdybych to prožívala znovu.)

Podívala jsem se znovu na monitor a v tu chvíli pan doktor dodal: "Srdíčko nebije.". Co? Bože, jak jsem tak strašně s láskou v očích hleděla na Ajsíka, na to, jak je krásný, tak mi vůbec nedošlo, že tam nebije srdíčko. To ne. Začala jsem šíleně plakat. Tak plakat, jak jsem snad nikdy neplakala. Ale ne nahlas, strašně jsem to v sobě dusila. Slzy mi lítaly z očí, manželovi také a moment, který mi utkvěl v paměti a vidím ho, jak kdyby se stal právě dnes. Pan doktor se podíval do země, z očí mu vytekla obrovská slza, kterou ramenem nenápadně utřel, odložil ultrazvuk a chtěl mi pomoci slézt z křesla. Jenže v tu chvíli mě manžel objal a začali jsem strašně plakat. Jak já nesnáším plakat na veřejnosti, tak tady to nešlo.

Když jsem tady popisovala chvíle, že jsem měla v hlavně tolik myšlenek, že se by se to nevešlo do místnosti, tak právě teď jsem měla v hlavně prázdno. Můj mozek tuhle situaci absolutně nechápal. Bylo to, jak kdyby se všechny myšlenky vyzmizíkovaly a zůstal tam jen jeden velký otazník.

Otupěně jsem hleděla před sebe, do prázdna. Manžel mě stále držel za ruku a strašně moc plakal. Vlastně se stala taková chvíle, že já jsem byla šokem úplně otupělá a on naopak strašně moc a nahlas plakal. Já jen zírala před sebe a s tekoucími slzami a ztuhlým výrazem hleděla před sebe a čekala na nějakou informaci, která mě probere a celé mi to vysvětlí. Přesněji na chvíli, kdy se proberu a zjistím, že to byl jen zlý sen. Ale nebyl.

Naopak nastala ještě horší situace. Pan doktor mi sdělil, že dle změření miminka to vypadá, že se mu srdce zastavilo právě dnes. Měřil už 2,8 cm. Nic tomu ale nepředcházelo, žádné krvácení, žádné bolesti, žádná změna stavu. Vše bylo tak, jak bylo doposud. V podstatě, kdybych nešla ten den na kontrolu, tak v sobě nosím několik dní mrtvé dítě.

Po studené sprše přišla ještě ta studenější. Co teď? Je to situace, kdy by se člověk nejraději schoulil do klubíčka a strašně moc začal plakat, ale to nešlo. Muselo se jednat dát.

Pan doktor byl strašně moc empatický člověk, který vše řešil jak profík. Byl lidský, ale věděl, že se to vyřešit musí. Do osmého týdne by mi mohli udělat revizi dělohy zde na klinice, ale v tomto pokročilém stádiu těhotenství to již nelze a musí se jít na operaci. Pod narkózu. Do nemocnice. Jenže tomu předchází ještě jedna věc a to, že se musí jít na jiné nezávislé pracoviště, kde musí potrat potvrdit.

Já ale nikam jít nechtěla. Chtěla jsem být zde. Téhle klinice jsem naprosto věřila a přišlo mi strašné, že musím někam, kde o mně nebudou nic vědět a budu zase jen číslo, zase jen člověk, kterému se něco takového stalo a že se takových situací bohužel děje opravdu hodně a dokonce i mnohem později. Někdy i dobrovolně.

Ptala jsem se pana doktora, zda to opravdu nejde, zda mi ten zákrok opravdu nemohou provést zde. Chtěla jsem zalézt do postele, zachumlat se a s nikým nemluvit. Chtěla jsem plakat tak nahlas, jak to jen jde. Chtěla jsem křičet, ale nechtěla jsem jít do nemocnice s žádankou a revizi dělohy. To bylo jak zlý sen. Ne, on to byl zlý sen, který tvořil realitu. Pan doktor na mně moc dobře viděl, že opravdu stojím o to zůstat v jeho péči a tak mi dal malou naději. Došel za paní primářkou a zeptal se jí, zda to opravdu nejde. Jenže nejde. Nešlo to. Vrátil se se zprávou, že stejně jiné nezávislé pracoviště musí potvrdit umrtí plodu a že opravdu oni nejsou kompetentní k tomu, to zde provést. Tohle byla další rána, která se stala. Naštěstí mi přijde, že mozek a lidské tělo funguje tak, že v danou chvíli strašně drží a až se daná situace nějak vyřeší nebo se tělo dá do kupy, tak teprve vše dolehne a člověk se sesype. Manžel to prožíval strašně intenzivně a já si v tomto momentě připadala jako tělo bez duše, bez myšlenek, jen prázdná schránka, která musí dojít z místa A do místa B. A tak jsme šli.

Šli jsme skrze recepci. Mám takový pocit, že jsme se tam ani nezastavili, jen prošli a šli rovnou ke dveřím. Pamatuji si ty pohledy. Přesně ty lítostné pohledy, které jsme dávali ženě, která přišla o miminko také (psala jsem o ní v předchozím článku). Jenže jsem si moc dobře uvědomovala, že já tu mám manžela, který drží mě a já držím jeho. Ona zde byla sama. Proto jsem byla maximálně vděčná za to, že manžel chodil vždy se mnou, vždy mě držel za ruku a vždy tohle prožíval po mém boku. Představa, že to zažiji sama a pak mu to musím zavolat a ještě odřídit auto domu, to vám říkám rovnou, to bych nezvládla...

A víte, co bylo absolutním paradoxem? Vše se to stalo přesně na den, kdy jsem měla rok poté termín porodu s Tobínkem. Život si s námi nehraje, on moc dobře ví, jak a proč ten příběh píše. Buďte silní. I na vás se usměje štěstí. Věřte tomu. Každá cesta má šťastný konec. Jen každá je jinak dlouhá a jinak trnitá.

Žádné komentáře:

Okomentovat