ŽE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 22 Náročný první trimestr

O svém prvním trimestru jsem vám už dříve psala, ale tento článek bude trochu jiný. Brzy pochopíte proč.

Ač se říká, že první trimestr je náročný, tak jsem ještě nevěděla, jak náročný může být. Možná v tomhle nám tak trochu lžou filmy, seriály a tak nějak i ty sociální sítě. Možná je to tím, že je to období, kdy nikdo o svém těhotenství moc nemluví (protože je takové nepsané pravidlo, že se těhotenství oznamuje po ukončeném prvním trimestru), možná je to tím, že bříško ještě není vidět a tak to jako okolí tolik nevnímáme.

Naprosto si pamatuji, kdy mi začalo být zle. Bylo to v 7. týdnu těhotenství. Ještě lehce ale předběhnu. V 6. týdnu těhotenství jsem šla na první prohlídku. Normálně se chodí později, ale jelikož jsem podstupovala kryoembryotransfer, tak se žena sleduje mnohem intenzivněji. Asi je to i tím, že se konečně dočká vytoužené zprávy a tak jí tato kontrola utvrdí a ujistí, že je vše v pořádku. Možná je to i tím, že umělé těhotenství je mnohem rizikovější a tak je dobré sledovat, zda je vše v pořádku a tak, jak má být.

V 6. týdnu těhotenství na ultrazvuku ještě moc věcí neuvidíte. Ani my jsme neviděli. Avšak něco tam bylo. Miminko. Srdíčko sice ještě na monitoru nebilo a ani nebylo slyšet, ale vizuálně jsem moc dobře viděla, kde to miminko je. Byl to tak nádherný pocit. Doteď si pamatuji, jak jsme došli za panem doktorem, on se na nás tak potutelně usmíval, tak, jakoby jeho úsměv říkal, tak přeci jsme to zvládli. Manžel šel se mnou. Chtěl vše vidět, chtěl vše prožívat dohromady. Celou dobu mě držel za ruku, hleděli jsme do monitoru a pozorovali našeho malinkého Ajsíka. Vytouženého Ajsíka. Byl tak maličký, ale byl náš. Byla to chvíle, která nás opět spojila. Byla to chvíle, která se jen tak nezapomíná. Byla to přesně tak chvíle, o které jsem tak dlouho snila. A ona nastala. Slzy se mi vháněly do očí a já je rádoby nenápadně a hodně aktivně rozmrkávala. Byla jsem tak strašně moc dojatá. Žila jsem si svůj sen.

Pan doktor byl naší obrovskou podporou. Milovala jsem ten jeho klid. Klid v mluvě, ve výrazu, klid v jednání. Kdybych tohle měla někdy podstupovat znovu, tak jdu rozhodně za ním. Opět se opakuji, ale důvěra v lékaře musí být na prvním místě. A my jí k němu měli. V podstatě jsem ho díky jeho věku tak trochu vnímala jako kamaráda. A doteď ho beru jako takového rádoby kmotra našeho Tobínka. Byl u všeho, byl u zrodu, byl u těžkých chvílích, ale byl i u těch nádherných, jako byla například tato. Kdyby byl stále porodníkem, tak bych si strašně moc přála, aby byl i u porodu.

Z prohlídky jsem odcházela s krásným pocitem. Pamatuji si, jak jsme se rozloučili s panem doktorem, zavřeli dveře, došla jsem k recepci, objednala jsem se na dobu za 2 týdny a procházela celou čekárnou. Tím místem, kde se rodí příběhy, tím místem, kde se rojí nespočet myšlenek. Někdo jde na první konzultaci, někdo jde na první prohlídku, někdo jde na první inseminaci, někdo na první odběry vajíček, někdo na spermiogram, někdo na odběr spermií, někdo čeká na vyšetření po tom, co zjistil, že je těhotný. A někdo třeba o miminko právě přišel.

Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem seděla v čekárně a čekala. Už si přesně nepamatuji na co, ale vím, že jsem tam byla bez manžela. V čekárně sedělo pár lidí, někdo koukal do telefonu, někdo si četl, někdo se jen tak rozhlížel. Najednou byl slyšet obrovský pláč. Pláč linoucí se z ordinace, pláč, který směřoval do čekárny. Najednou se objevila paní, která tak strašně moc plakala. Držely jí 3 sestry. Držely fyzicky i psychicky. Uklidňovaly jí, utěšovaly a ona tak strašně moc plakala. Právě zjistila, že potratila. Bože. Proč se tohle děje. Proč, když člověk dojde do tak strašně dalekého cíle se stane to, že se ten cíl ještě prodlouží a on o miminko přijde? Proč se rodí tolik nechtěných dětí a proč lidé, kteří po miminku tolik touží o něj přijdou? Nechápala jsem a nechápu doteď.

Abych se ale vrátila k tomu krásnému. My si odnášeli pocit, že jsme rodiči. Automaticky jsme to tak brali. Máme miminko, jsme máma a táta. Bylo to nádherné. Stále jsem si hladila bříško, stále jsem k němu mluvila a neskutečně jsem se těšila na další prohlídku. Ty dva týdny. To je tak strašně dlouhá doba. Nemohla jsem se dočkat, až našeho Ajsíka opět uvidím. A třeba už tak i uvidím, jak mu bije srdíčko.

Čas plynul a začala přicházet chvíle, kdy mi začínalo být zle. Bylo to kolem 7. týdnu těhotenství. Moc brzy? Taky jsem si říkala. Pamatuji si ten stav únavy. Nehorázné únavy. Jestli jsem někdy zažila únavu, tak tohle bylo tak milionkrát silnější. Nemohla jsem nic. Jen jsem ležela. Ležela, hekala, funěla, vzdychala a nemohla nic. Byla jsem tak unavená, že jsem neměla sílu ani dojít na toaletu. Proležela jsem málem důlek v gauči, protože to bylo jediné místo, kam jsem byla schopná dojít. Žaludek? Ten mi plaval. Měla jsem ho na vodě tolik, že mi přišlo, že pluji na kánoji v mega bouřce. Lítal ze strany na stranu, ale nezvracela jsem. Nemohla jsem jíst, nemohla jsem pít. Bylo to vážně šílené, ale ten stav za to stál. Stále jsem si opakovala, že tohle je komunikace mezi mnou a Ajsíkem. Že on se pěkně uhnizďuje a já mu k tomu dám pořádnou dávku prostoru.

Tady nastala ta chvíle, kdy jsem byla naprosto vděčná za své rozhodnutí. Protože představa, že půjdu do práce? To bych nezvládla. Pracovala jsem hodinu od domova a tam bych rozhodně nedojela. Ani autem. A pokud ano, tak bych rozhodně nezvládla 11 hodin denně pracovat. A vysvětlovat někomu, že mi je vážně takhle zle, že do práce prostě nedojedu? Byla jsem opravdu ráda, že nic takového nemusím. Soustředila jsem se jen na mě, na Ajsíka a na to, abych ho odnosila a zdravého porodila.

Čas dále plynul a přišla další kontrola. Tentokrát v 8. týdnu. 8. týden už je týden, kdy na ultrazvuku je možné vidět tlukoucí srdíčko miminka. Takže této kontroly jsem se nemohla dočkat. Seděli jsme s manželem v čekárně, usrkávali jsme horkou čokoládu z automatu a čekali. Bylo opět takové divné ticho. Takové to, jak se vám honí miliarda myšlenek, ale vy nedokážete ani jednu ventilovat. Prostě jen sedíte, držíte se za ruku, necháváte myšlenky lítat a čekáte. Dělal to tam tak každý.

Přemýšlela jsem nad jednou věcí a to, zda už dostanu těhotenský průkaz. Nedočkavá Kačí? Nevím, ale tak nějak jsem brala, že ten průkaz ukazuje, že jsem opravdu těhotná.

Najednou přišel pan doktor, podal nám ruku, přivítal nás a odvedl k sobě do ordinace. Zeptal se mě, jak mi je a jak se cítím. Popsala jsem mu můj stav. Opět se na mě usmál tím potutelným úsměvem a řekl, že to je naprosto v pořádku. Hlavně ať se šetřím, ale zároveň nemusím sedět s nohami nahoře. Ať se chovám tak, jak mi můj stav dovolí. Řekl mi, ať si odložím a že se podívá, co dnes uvidí.

Vylezla jsem si na gynekologickou židli, manžel se posadil vedle mě a zase mě chytil za ruku. Netrpělivě jsme hleděli do monitoru a čekali na to, co tam uvidíme. Bylo to tam. Wow. Bije. A je to vidět. A jak bije. Pořádně bije. Ten pocit. Ani nevím, jak tohle mám popsat. Byl to ten pocit, který si tolikrát přehráváte v hlavně vizualizujete a ono se to najednou děje. Vážně jsem těhotná, vážně mi je příšerně zle a vážně vidím své miminko, jak mu bije srdíčko. Prostě a jednoduše to byla ta chvíle, kdy vám dochází, že v sobě máte živého tvorečka a že to je vaše vysněné dítě. Slzy mi začaly stékat po tváři. Tentokrát jsem je nerozmrkávala, ale naopak je nechala pořádně kutálet. Manžel mi žmoulal zpocenou ruku, hladil a funěl do ucha. V jeho dechu jsem cítila tolik emocí a myšlenek, který by určitě rád vykřičel do světa. Nešlo to. Hrdlo bylo tak sevřené štěstím, že jsme se jen usmívali a strašně moc radovali.

Byla jsem opět objednaná na dobu za 2 týdny. Ty dlouhé týdny, kdy mi bylo strašlivě zle a stále hůř a hůř. Ono to ještě jde? Jde, ale stojí to za to.

S manželem jsme prožívali tak krásné chvíle, vlastně jsme se nebavili skoro o ničem jiném, často jsme jen mlčeli a hráli si s myšlenkou, jaké to bude. Stále jsem si hladila bříško, manžel mi stále hladil bříško a pusinkoval. Každou noc k němu před spaním mluvil, každou noc mu pouštěl nějakou super písničku a dokonce mu vytvořil play list z písniček, které mu už přehrál. Říkal, že to bude sloužit k tomu, že až se narodí, tak ho u toho budeme uspávat. Teď jsem si vzpomněla, že třeba Tobínek, když už kopal, tak na něj nejvíc platil Ozzy Osbourne. Ne, že by ho rozproudil, ale naopak, když hodně kopal, tak ho to uspalo a uklidnilo. Rozkošné. Takže každičkou noc mu manžel něco vyprávěl a navazoval vztah, který ač se to nezdá, tak byl v tuto chvíli opravdu intenzivní.

V tomto období se odehrávala ještě jedna věc. Jak jsem vám psal v předchozích článcích, tak jsem se pustila do vydání své první kuchařky České smoothie. Tehdy mi to hodně pomáhalo, abych zahnala zlé myšlenky a zaměstnala svůj mozek.  Jenže v tu chvíli jsem si ještě nedokázala představit, jak náročné může být vydávat kuchařku a být v prvním trimestru těhotenství, kdy vám je nepředstavitelně zle. Rukopis jsem ale měla už napsaný a teď zbývala na první pohled ta nejjednodušší část, ale v tuto chvíli to byla ta nejnáročnější část a to nafotit kuchařku. Kuchařku jsem nefotila já, ale fotila mi jí Petra Novotná, tehdy ještě blogerka, nyní už fotografka. Naštěstí fotící lokace byla u nás doma a tak jsem to měla o něco jednodušší. Mým úkolem tedy bylo nakoupit veškeré suroviny na přípravu smoothie, sehnat nádobí a ostatní propriety a pustit se s Petrou do toho. Nakonec jsme s Petrou první fotící den zjistily,že jsme těhotné obě, akorát ona byla asi o čtyři týdny napřed. Oboum nám tedy bylo zle, obě jsme byly vyčerpané, ale obě jsme to zvládly a mohu říct, že jsme si to užily.

Proto vždy, když držím kuchařku v ruce, tak si uvědomuji, že to není v uvozovkách pouhá kuchařka, ale je v ní i kus mého života, protože na titulní stránce a na ostatních fotkách v kuchařce jsem těhotná.

Naštěstí příprava smoothie byla jednoduchá, vše se jen vloží do smoothie makeru, rozmixuje a tak to nebylo tak náročné, jako kdybych fotila a připravovala recepty na hlavní chod, dezert a podobně.

Tak, až budete držet kuchařku někdy v ruce, tak se na ní pořádně zadívejte trošku jiným pohledem a pochopíte, proč je pro mě tak výjimečná a však může působit úplně obyčejně.

Žádné komentáře:

Okomentovat