ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 16 (odběr vajíček)

Píše se březen roku 2016 a já jsem se dostavila na další konzultaci na kliniku IVF Cube v Dejvicích. Zde jsem podstoupila neúspěšnou inseminaci a rozhodla jsme se sem přestoupit z jiné kliniky, kde jsem podstoupila neúspěšnou inseminaci a neúspěšné umělé oplodnění.

S panem doktorem Mudr. Janem Smrčinou jsme začali řešit další postup. Nabízel se další bezplatný pokus o inseminaci nebo částečně placené umělé oplodnění. To sice hradí pojišťovna a to 3 a půl pokusů, ale nehradí to celé. Celý zákrok stojí průměrně 60 tisíc a pacient doplácí kolem 20-30 tisíc korun. Vše záleží na tom, jaký druh léčby podstoupí. Zde to ale měli vymyšlené nejlépe. Zaplatili jsme 27 000 Kč, ale nemuseli jsme řešit, pro jaký druh léčby se rozhodneme, když tomu vůbec nerozumíme. Jednoduše řečeno to měli nastavené tak, že jeden pacient má vyšší náklady, druhý nižší a jen doktoři určí, jaký další postup je pro něj vhodný. Na předchozí klinice se mě totiž na postup ptali po probuzení z narkózy, což si myslím, že nebylo vhodné, zvlášť, když jsem u sebe neměla manžela a hlavně jsem tomu vůbec nerozuměla. Takže opět jsem nabyla pocitu, že jsem tu správně.

Jelikož jsem dané postupy léčky popisovala v předchozích článcích, tak už asi nemá smysl to psát znovu. Ve zkratce: pan doktor mi vytvořil plán léků, které jsem si začala s příchodem menstruace aplikovat (možná po skončení, ale myslím, že to bylo s příchode, zde mám opět mezery). Ty jsem si dle denního rozpisu aplikovala a docházela na kontroly. Zde pan doktor sledovat vývoj vajíček, počet vajíček, velikost vajíček a popřípadě upravoval dávky léků. Většinou to  bylo tak, že jsem si píchala cca 3 injekce denně. Aplikují se do okolí pupíku a to do kožní řasy. To znamená, že si v podstatě vezmete kus kůže, nejlépe nějaký špíček, varhánek a do něho zapíchnete krátkou, úzkou jehlu a vpravíte dávku. Když by to nikdo nezvládl, tak lze dojíždět na kliniku, ale bylo by to tak časově náročné, že si myslím, že se to nakonec naučí každá. Je to velké sebezapření a překonání obrovské hranice. Ale  vždy jsem si říkala, že co mají říkat tací cukrovkáři. A tak jsem byla hrdinka, zatla zuby a injekce si aplikovala. Některá bolela, některá vůbec. Většinou nebolel vpich, ale aplikace dané tekutiny. Někdy ale bolel i vpich a to většinou, když jsem si napíchla cévku, která pak krvácela a vytvořila modřinu. Bohužel, možná bohudík nemám žádnou fotku mého rozpíchaného břicha, ale pohled to úplně krásný nebyl. Kolikrát jsem u té aplikace i brečela. Ani ne, že by to tak bolelo, ale že to bylo už únavné. To máte všechny léky z inseminací a z umělého oplodnění a když se to sečetlo a přidala se slabá chvilka, tak to bylo opravdu psychicky náročné. Motivace ale byla obrovská a tak jsem si sem tam fňukla a šla dál.

Umělé oplodnění má hned několik příběhů. V podstatě cílem je vyprodukovat co nejvíce kvalitních vajíček, které se poté zamrazí. Já jich měla většinou kolem 22, což je dost, ale použitelných jsem měla málo. Při prvním odběru jen jedno, které mi aplikovali. A tak jsem věděla, že když půjdu na další umělé oplodnění, tak musím opět absolvovat celý ten proces, ve kterém se aplikují léky a v narkóze se odebírají vajíčka. Ta představa byla hodně vysilující a tak jsem se modlila, že mi tentokrát život napíše jiný příběh a to třeba ten, že kvalitních neboli použitelných vajíček bude hodně a já si je schovám zamražené do budoucnosti, třeba i na druhé miminko. Protože aplikace oplodněného embrya se provádí při vědomí a tak tento velký a zásadní krok žena vynechá. Co bude, to bude. Plánovat můžeme, ale já se naučila spíše neplánovat, protože pak jsem do něčeho dala hodně naděje a o to více byla zklamaná.
Po téměř dvou týdnech aplikace léků, sledování vývoje vajíček nastal den D. Odběr.

Ten probíhá stejně, jako jakákoliv jiná operace. Takže na lačno, odpůlnoci nepít, dostavit se brzy ráno. Vše bylo krásně naplánováno. Nebylo to, jako na předchozí klinice, kdy nás stálo několik v předchodbičce u výtahů, kde se nedalo nikde posadit. Zde měli harmonogram. A tak pacienti docházeli postupně, nikdo se s nikým téměř nepotkal a ihned, co vstoupil do dveří se mu někdo věnoval. 

Odběr vajíček a oplodnění embrya se provádí v jeden a ten samý den. Takže jsem se dostavila s manželem, který odevzdal vzorek a mohl jet do práce. Rozhodl se ale být mi na blízku a to do poslední chvíli a pak naopak ihned po probuzení a tak si vzal s sebou notebook a pracoval v čekárně. Pokud to jde, tak to doporučuji všem párům. Ač si občas hrajeme na hrdiny a máme pocit, že vše zvládneme a že je to zbytečné, tak není. Opravdu je moc fajn se probudit a mít vedle sebe tu největší podporu. Svého muže.

Narozdíl od předchozí kliniky, kdy nás bylo asi 6 žen na pokoji a čekaly jsme jak slepičky na bydlu před sálem, tak tady jsme každá měla svůj pokoj. On to nebyl přímo pokoj, ale když si představíte dlouhý pokoj rozdělený sádrokartonem na takové malé pokojíky, kde byla postel, stolek, věšák a židle. Nic jiného. Ale on člověk ani nic jiného nepotřebuje. Jen to soukromí a to zde bylo. 

V tomto pokoji jsem se převlékla do andělíčka a čekala na sestru. Ta si mě po chvíli odvedla opět do předsíně před sálem, kde jsem přešla přes lepkavou podložku, která odstraní všechny nečistoty z nohou a vstoupila na sál. Na ten stejný, kde se prováděla inseminace. Tedy myslím, už se mi ty zákroky trochu slévají. Ale to není podstatné. I když nad tím ale teď přemýšlím, tak to bylo na jiném sále, zde mi pak vpravovali oplodněné vajíčko. No nic, jdeme dále. Podstatné je to, že jsem ze všeho nadále měla moc dobrý pocit. Nešetřilo se zde lichotkami, proudila dobrá nálada a já věděla, že jsem opět v dobrých rukou. Položila jsem se na lehátko, zopakovala své údaje jako jméno, rodné číslo a tak a šlo se na věc. Tou věcí myslím narkózu. 

Ač je to možná divné, tak mě narkóza fascinuje a vlastně baví. Děsí mě u ní dvě věci. To, že se z ní už nikdy neprobudím anebo to, že vše ucítím a uslyším, ale na oko lékařů budu budu uspaná. Vždy se ale snažím tyto myšlenky zamést někam hodně hluboko a soustředím se na jinou věc. Na to uspání. Vždy si říkám, to vydržím, to vydržím a šup, najednou se probudím někde úplně jinde nebo je už potom. A tak jsem si říkala to stejné. Cítila jsem jemné brnění a bylo to. Jak když lusknete.

Probudila jsem se a dostala jsem ihned nějaké informace. Ale jaké? To si už opravdu nepamatuji. Jen si pamatuji, jak jsem něco vyprávěla sestřičce a ta mě uklidňovala, že co bylo na jiné klinice nemusí být tady a tak uvidíme, jaké to bude. Ono to totiž po tom odběru může dost bolet, tedy ne ten daný odběr, ten zvládá plno žen třeba v zahraničí bez narkózy, tam se totiž neuspává, ale spíše ta fáze po odebrání v břiše.

Pamatuji si, že mě odvezli na pokoj a já ihned volala manželovi. Ten naběhl na recepci a říkal: "Já jsem její manžel a jdu za ženou!". Ty na něj samozřejmě vyvalili oči, protože takových žen zde leželo několik a tak se všichni zasmáli, zjistili, koho vlastně hledá a dorazil za mnou. 

Na pokoji jsme seděli a povídali. Já přesněji ještě polehávala a nabírala síly. Až když jsem je plně nabrala, tak dorazila sestřička, podala mi informace a já mohla jít domů. Po tomto zákroku může žena dělat téměř vše, ale měla by se šetřit. Přecijenom je po narkóze a tak je nejlepší odpočívat a to jsem také dělala. Musela jsem totiž nabrat síly na velmi důležitý den a to na den, kdy se zavedou oplodněná embrya.


Žádné komentáře:

Okomentovat