ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 4

Jak myslíte, že ten návrat z Marseille dopadl? Přivezla jsem si miminko? Nepřivezla. To bych vám vlastně tento příběh nepopisovala. Nepřipadá mi to ale divný, však jsme se pokoušeli teprve měsíc.

Měsíc s měsícem plyne a já chytám životní krizi. Je to způsobeno nedorozuměním s mojí kamarádkou a vlastně ukončením přátelství. Nikdy se mi tohle nestalo. Vždy, když jsem se s někým nepohodla, tak to za pár dní vyprchalo, my si to vyříkali a byl klid. Jsem v tomhle tak trochu chlap. Takový to holčičí drbání mi nic moc neříká a tak, když si se s někým nepohodnu, nedávám tomu takový zřetel a prostě to nějak přejdu či si k tomu řeknu pár slov a jdu dál. Proč dělat z komára velblouda, na tohle je život moc krátký.

Asi tomu pomohlo i to, že jsem se točila v období, kdy jsem se začínala soustředit na to, že miminko stále nepřichází, v práci bylo až moc organizačních změn a tak ani tam jsem se necítila úplně komfortně a uvnitř duše jsem si připadala dost prázdná. A tak jsem se rozhodla pro jednu radikální věc. Musela jsem začít být lehce sobecká a stále nepomáhat celému okolí, když sama potřebuji pomoc. Udělala jsem tedy radikální řez a odstranila ze svého života většinu  negativních elementů. Na sociálních sítí jsem se oprostila od maminek a miminek, tedy hlavně těch, které stále opakovaly, jak otěhotnět je snadné, jak je to o náhodě a tak, dále od přátel a známých, které stále řešili své problémy a byli zaslepení nad svým životem a taky od všeho, co mi nahánělo negativní myšlenky do hlavy. Potřebovala jsem myslet pozitivně a konečně jednou v životě řešit sama sebe a ne jen své okolí.
Sice stále a často vypadám, jak když mě nic nerozhodí a nic mě netrápí, ale někdy mám v sobě tolik bolesti, že to nejde vyčíslit. Je to tím, že neumím dávat jen tak na potkání své problémy a emoce najevo a tak na otázku: Jak se máš? Vždy odpovím, že dobře.
Je zima 2014 a blíží se Nový rok. My přemýšlíme, co budeme dělat. Zda opět uspořádáme párty, zařídíme veškeré jídlo a pití a pozveme své přátelé k nám domů nebo se zachováme lehce sobecky a užijeme si tento den jen my dva. Nakonec vítězí tato varianta. Kupujeme letenky do Paříže, říkáme to jen našim, protože nám hlídají psy a vyrážíme do našeho milovaného města plného vína, výborných sýrů a jedné obr věže.
Tahle dovolená byla opravdu zvláštní. Pamatuji si na fotku, kdy sedím u jednoho parku a snažím se usmívat. Ten úsměv je plný bolesti, ale přitom určité spokojenosti a klidu. Tu fotku mám moc ráda, protože si vždy vzpomenu, jak osvobozující je, když si člověk uvědomí, co potřebuje, neohlíží se na okolím a jde si za svým. Užili jsme si to na milion procent, o čemž vypovídá i toto video a vrátili se do Prahy plní sil a naděje, že si vezeme z této dovolené malé miminko v bříšku.
...nebylo tomu tak. Opět jsem zjistila, že těhotná nejsem. Už ani nevím, po kolikáté to bylo. Po desáté? Strašný. Opět padám do úzkých a víc a víc se uzavírám do sebe. Na druhou stranu se snažím dělat vše, co mi dělá radost. Hodně sportuji, stýkám se s lidmi, kteří mě naplňují, zaměřuji se sama na sebe a partnerský život, bloguji, cestuji a poznávám nová místa a lidi.
Už moc nechci natahovat úvod k cestě k miminku, tak to trochu zkrátím. Na jaře 2015 jsem vyhrála v jedné blogerské soutěži zájezd do Řecka. Měla to být snová dovolená plná poznání, cestování, jídla a krásných míst, které Řecko nabízí. A také, že byla. Letěli jsme do Atén, tam jsme strávili pár dní. Pak jsme jeli autem do Kitries, což je nedaleko od Kalamáty a ubytovali se ve snové vile s vlastní pláží a bazénem. Bylo to jak z nějaké filmu a velkého snu. Dovolenou jsme trávili s místními lidmi, ale také sami. A opět jsme si říkali, že třeba si odsud odvezeme miminko v bříšku. Odkud jinud. Však jsme tu byli šťastní, spokojení a uvolení. Nic jsme neřešili a na nic netlačili. Ale, co myslíte? Opět nic.
A tak jsem se plná úzkostí, strachu, pláče a ztráty naděje uzavírala stále více a více do sebe. Měnila jsem sama sebe díky tomu, že mi docházely síly na boj. Nikdo mi nemohl pomoci. Ten, kdo o našem trápení věděl (a že těch lidí bylo jako šafránu), tak neuměl pomoci. Někdo si asi ani neuvědomoval, jak moc se trápíme. Někdo ani nevěděla, jak pomoci. Bohužel jsem neznala nikoho, kdo by prožíval to stejné. Na určitá fóra na internetu jsem chodit nechtěla. Tahle cesta mi moc nepomáhá. I když mi občas pomohlo si přečíst to, že někdo prožívá stejný příběh a třeba to i někomu skončilo šťastně. Ale mít kamarádku či blízkou osobu, která chápe můj každičký pocit by bylo k nezaplacení. Ale nikdo takový nebyl. A víte proč? Protože jsme o tom nemluvili veřejně. Od chvíle, kdy dokáži o tomto období mluvit veřejně, tak zjišťuji, kolik lidí tento problém a trápení má...
Jen taková  malá rada na závěr. Pokud prožíváte podobný příběh, tak se soustřeďte hlavně na sebe. Dělejte to, co vás opravdu baví a naplňuje. Cestujte, sportujte a hlavně si buďte oporou s partnerem a mluvte o tom. Tyto příběhy hodně párů rozdělí, ale třeba také spojí. A to byl náš příběh. Čím déle jsme toto zažívali, tím více jsme si rozuměli a byli si blízcí.

V příštím článku už se už přesuneme do části příběhu, kdy jsem si začala vybírat kliniku asistované reprodukce, proč jsem se k tomu odhodlala a jakou jsem nakonec vybrala.

Držte se,
s láskou vaše Kačí

Žádné komentáře:

Okomentovat