ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 4

Jak myslíte, že ten návrat z Marseille dopadl? Přivezla jsem si miminko? Nepřivezla. To bych vám vlastně tento příběh nepopisovala. Nepřipadá mi to ale divný, však jsme se pokoušeli teprve měsíc.

Měsíc s měsícem plyne a já chytám životní krizi. Je to způsobeno nedorozuměním s mojí kamarádkou a vlastně ukončením přátelství. Nikdy se mi tohle nestalo. Vždy, když jsem se s někým nepohodla, tak to za pár dní vyprchalo, my si to vyříkali a byl klid. Jsem v tomhle tak trochu chlap. Takový to holčičí drbání mi nic moc neříká a tak, když si se s někým nepohodnu, nedávám tomu takový zřetel a prostě to nějak přejdu či si k tomu řeknu pár slov a jdu dál. Proč dělat z komára velblouda, na tohle je život moc krátký.

Asi tomu pomohlo i to, že jsem se točila v období, kdy jsem se začínala soustředit na to, že miminko stále nepřichází, v práci bylo až moc organizačních změn a tak ani tam jsem se necítila úplně komfortně a uvnitř duše jsem si připadala dost prázdná. A tak jsem se rozhodla pro jednu radikální věc. Musela jsem začít být lehce sobecká a stále nepomáhat celému okolí, když sama potřebuji pomoc. Udělala jsem tedy radikální řez a odstranila ze svého života většinu  negativních elementů. Na sociálních sítí jsem se oprostila od maminek a miminek, tedy hlavně těch, které stále opakovaly, jak otěhotnět je snadné, jak je to o náhodě a tak, dále od přátel a známých, které stále řešili své problémy a byli zaslepení nad svým životem a taky od všeho, co mi nahánělo negativní myšlenky do hlavy. Potřebovala jsem myslet pozitivně a konečně jednou v životě řešit sama sebe a ne jen své okolí.
Sice stále a často vypadám, jak když mě nic nerozhodí a nic mě netrápí, ale někdy mám v sobě tolik bolesti, že to nejde vyčíslit. Je to tím, že neumím dávat jen tak na potkání své problémy a emoce najevo a tak na otázku: Jak se máš? Vždy odpovím, že dobře.
Je zima 2014 a blíží se Nový rok. My přemýšlíme, co budeme dělat. Zda opět uspořádáme párty, zařídíme veškeré jídlo a pití a pozveme své přátelé k nám domů nebo se zachováme lehce sobecky a užijeme si tento den jen my dva. Nakonec vítězí tato varianta. Kupujeme letenky do Paříže, říkáme to jen našim, protože nám hlídají psy a vyrážíme do našeho milovaného města plného vína, výborných sýrů a jedné obr věže.
Tahle dovolená byla opravdu zvláštní. Pamatuji si na fotku, kdy sedím u jednoho parku a snažím se usmívat. Ten úsměv je plný bolesti, ale přitom určité spokojenosti a klidu. Tu fotku mám moc ráda, protože si vždy vzpomenu, jak osvobozující je, když si člověk uvědomí, co potřebuje, neohlíží se na okolím a jde si za svým. Užili jsme si to na milion procent, o čemž vypovídá i toto video a vrátili se do Prahy plní sil a naděje, že si vezeme z této dovolené malé miminko v bříšku.
...nebylo tomu tak. Opět jsem zjistila, že těhotná nejsem. Už ani nevím, po kolikáté to bylo. Po desáté? Strašný. Opět padám do úzkých a víc a víc se uzavírám do sebe. Na druhou stranu se snažím dělat vše, co mi dělá radost. Hodně sportuji, stýkám se s lidmi, kteří mě naplňují, zaměřuji se sama na sebe a partnerský život, bloguji, cestuji a poznávám nová místa a lidi.
Už moc nechci natahovat úvod k cestě k miminku, tak to trochu zkrátím. Na jaře 2015 jsem vyhrála v jedné blogerské soutěži zájezd do Řecka. Měla to být snová dovolená plná poznání, cestování, jídla a krásných míst, které Řecko nabízí. A také, že byla. Letěli jsme do Atén, tam jsme strávili pár dní. Pak jsme jeli autem do Kitries, což je nedaleko od Kalamáty a ubytovali se ve snové vile s vlastní pláží a bazénem. Bylo to jak z nějaké filmu a velkého snu. Dovolenou jsme trávili s místními lidmi, ale také sami. A opět jsme si říkali, že třeba si odsud odvezeme miminko v bříšku. Odkud jinud. Však jsme tu byli šťastní, spokojení a uvolení. Nic jsme neřešili a na nic netlačili. Ale, co myslíte? Opět nic.
A tak jsem se plná úzkostí, strachu, pláče a ztráty naděje uzavírala stále více a více do sebe. Měnila jsem sama sebe díky tomu, že mi docházely síly na boj. Nikdo mi nemohl pomoci. Ten, kdo o našem trápení věděl (a že těch lidí bylo jako šafránu), tak neuměl pomoci. Někdo si asi ani neuvědomoval, jak moc se trápíme. Někdo ani nevěděla, jak pomoci. Bohužel jsem neznala nikoho, kdo by prožíval to stejné. Na určitá fóra na internetu jsem chodit nechtěla. Tahle cesta mi moc nepomáhá. I když mi občas pomohlo si přečíst to, že někdo prožívá stejný příběh a třeba to i někomu skončilo šťastně. Ale mít kamarádku či blízkou osobu, která chápe můj každičký pocit by bylo k nezaplacení. Ale nikdo takový nebyl. A víte proč? Protože jsme o tom nemluvili veřejně. Od chvíle, kdy dokáži o tomto období mluvit veřejně, tak zjišťuji, kolik lidí tento problém a trápení má...
Jen taková  malá rada na závěr. Pokud prožíváte podobný příběh, tak se soustřeďte hlavně na sebe. Dělejte to, co vás opravdu baví a naplňuje. Cestujte, sportujte a hlavně si buďte oporou s partnerem a mluvte o tom. Tyto příběhy hodně párů rozdělí, ale třeba také spojí. A to byl náš příběh. Čím déle jsme toto zažívali, tím více jsme si rozuměli a byli si blízcí.

V příštím článku už se už přesuneme do části příběhu, kdy jsem si začala vybírat kliniku asistované reprodukce, proč jsem se k tomu odhodlala a jakou jsem nakonec vybrala.

Držte se,
s láskou vaše Kačí

16 komentářů:

  1. Ty tmavší jednobarevné vlasy ti sluší víc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, tak nějak se k tomu vždy vracím na zimu :-)

      Vymazat
  2. Dobrý den Káťo zdravím Vás a chci Vám říct že toho máme tolik společeného. jen ten náš poklad je o měsíc starší. přeji vám krásné dny plné lásky a štěstí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to ráda slyším. Tedy ne to, že jste si prožívali to stejné, ale že máte svůj poklad už u sebe :-)

      Vymazat
  3. Kačí, díky Vám za každou část a inspiraci, jak tohle období zvládat. Míša

    OdpovědětVymazat
  4. Kačí, děkuju za další pokračování Tvého příběhu a za Tvou otevřenost. Zrovna dnes ráno jsem partnerovi říkala, že je mi líto, že je toto povídání takhle na etapy a že se těším na pokračování. I proto, že i my jsme teď po dvou letech snažení čerstvě registrovaní v CAR a jsme plní očekávání, co to přinese... A i proto, že ani já se nemám komu svěřit. Respektive mě moc lidí nedokáže pochopit, protože si tímto nemuseli projít. Takže děkuju ;) Přeju celé Tvé rodince spoustu šťastných chvil a ideálně žádné starosti :) Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono je to strašně těžké, protože člověk, který to nezažije, tak neví, jak odpovědět. Držím vám moc palce, ať jste brzy šťastní a spokojení.

      Vymazat
  5. Dobrý den Kačí, jsem zvědavá na další pokračování Vaší série. V současné době se nám také nedaří. Nejhorší pro mě je ustát "dobře" míněné rady rodiny a známých. Jak jste Vy reagovala na různé poznámky a "zaručené" rady? Zatím se snažím dělat, že mi jsou jejich poznámky jedno a nijak se mě nedotýkají, ale opak je pravdou. S každou další poznámkou cítím větší prázdno a jakousi vlastní neschopnost. Děkuji za odpověď, mám Vás ráda, vždy mi zpříjemníte den :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem to s moc lidmi neřešila a když už někdo něco řekl opakovaně, tak už jsem na to měla své odpovědi. Bohužel to s otěhotněním nepřestává. Pak je každý chytrý v těhotenství a nejvíce po porodu. Což s prvním dítětem je také dost náročné. Takže obalit nervy čokoládou a mít ostré lokty :-)

      Vymazat
  6. hmm to zažívá fakt tak 75% české pražské populace, to je z toho života jaký žijem....taky jsem furt mysleli ze to vyřeší dovolená, no nakonec to asi vyřešila dovolená, ale taková že jsem tam byla sama. když se dva už dlouho o miminko snaží měli by si taky od sebe odpočnout, aby na sebe nedostali alergii, resp. na sperma

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že dnešní životní styl je vážně strašný. Nechci říct, že žijeme skvěle, ale je fakt, že nám doktoři říkali, že už nám nemají co zakázat. Což pro mě bylo asi ještě horší, protože člověk chtěl udělat cokoliv, ale nikdo už neměl moc rad.

      Vymazat
  7. Kači, moc mě mrzí, že jsi neměla s kým si o tom promluvit. Já mám neuvěřitelné štěstí, že moje maminka pracuje v laboratoři jedné IVF kliniky. Po skoro třech letech se pouštíme do léčby a po nezdárných IUI zrovna příští týden začínáme cyklus IVF. Ikdyž moje máma nikdy problém neměla, díky ní,lidem okolo a sestřičkám, se kterýma už jsme kámošky mám pocit, že na to nejsme sami a mé hysterické záchvaty bolesti alespoň nekdo dokáže pochopit. Musíme ale věřit jen v to pozitivní. Mějte se krásně rodinko, zdraví K+K

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to máš štěstí v neštěstí. Mít někoho blízkého, kdo ti poradí musí být nad zlato. Moc ti držím palce, ať se to povede co nejdříve a jste společně šťastní :-)

      Vymazat
  8. :,( taky o tom bohužel něco vím, ještě jsem se nedočkala... Kristi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krití, tak to je mi moc líto. Žen s podobným příběhem je opravdu hodně a tak nezbývá než doufat, věřit a být co nejblíže pospolu s partnerem. Podpora páru je to nejdůležitější. Já držím moc palce a věřím, že se už brzy zadaří.

      Vymazat