ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU

Od chvíle, kdy jsem zveřejnila, že jsem těhotná mi chodí nespočet dotazů ohledně těhotenství spolu s vašimi příběhy. Asi (určitě!) to je tím, že jsem vám v úvodu do rubriky Ze života naznačila, že jsem neotěhotněla raz dva, ale prošli jsme si dlouhou cestou plnou nadšení, očekávání, slz, vzdávání se, nabírání sil a opětovného boje, který byl zakončen nádherným momentem a to synem, kterého jsme po 3 letech od rozhodnutí se mít miminko drželi v náručí.

Tento příběh jsem dlouho odkládala, protože je hodně osobní a stále jsem se bála, že přijde nějaký chytrolín, který si do mě rýpne. Jsou věci, nad kterými mávnu rukou a vlastně se zasměji lidské hlouposti, která občas nezná mezí. Ale jsou situace, do kterých když si někdo rýpne a člověk s danou situací není ještě úplně srovnaný, tak to jednoduše bolí. A toho jsem se bála. 

Stále jsem si říkala, že ten příběh otevřu po narození Tobiase a to hlavně z toho důvodu, že tato etapa plná trápení bude uzavřena a já se budu soustředit jenom na něj. Ale nebylo to tak. Asi to bylo i tím, že jsem byla plná emocí z těhotenství a porodu a ty jsem potřebovala zpracovat. Kolikrát mi totiž i teď přijde, že tohle je jen sen, Tobias není reálný příběh a já se jednou probudím do chvíle, kdy stále doufám a věřím. 

Říkáte si, jak je tohle možné? Zrovna teď jsem se o tom bavila s Artym (manželem) a přijde mi, že to je tím, že mě můj mozek tak trochu chrání. Je totiž poučen celým tímto příběhem a tak si ta hlava naplno ještě nedokázala uvědomit, že se tohle opravdu děje a my se konečně dočkali. 

Včera jsem třeba zastavila nad postýlkou cestou, když jsem se šla uložit k spánku, podívala na Tobiase, pohladila ho po tváři a boku a nevěřícně na nej koukala. Vážně jsi můj? Vážně jsme se dočkali? Ač jsem riskovala, že ho svými doteky probudím, tak mi to bylo jedno. Klidně bych si ho vzala do náručí a opět uspávala. Za to ujištění, že je opravdu tady a mně se tohle nezdá to stálo. Denně děkuji někam tam nahoru, že se konečně rozhodli potěšit i nás a dopřát nám tuto nekonečnou nálož štěstí.

Tento příběh bude opravdu dlouhý a já doufám, že ho sepíši přesně tak, jak to bylo. Je to ale už taková doba a odehrálo se tolik věcí, že to bude opravdu na hodně popsaných stránek. Věřím ale, že vám tento příběh něco předá a hlavně vám opět dodá síly bojovat a ujistí vás, že v tom nejste sami. Nejste. I když se v životě dějí věci, které nejsou pěkné, tak se dějí pro něco. Možná proto, abychom byli silnější, možná proto, abychom si věcí více vážili. Já jsem toho důkazem. Sama totiž stále opakuji, že kdybych otěhotněla ihned a neprožila si tuto etapu, tak bych určité věci vnímala jako samozřejmost. Ale tak to není. Nic v životě samozřejmostí není a jak rychle jsme k určitým věcem přišli, tak o ně stejně tak rychle můžeme přijít.

Tak odteď můžete vyhlížet články pod názvem Cesta k miminku a dočíst se jeden román, který napsal sám život. 

S láskou vaše Kačí


20 komentářů:

  1. Ahoj Kato...mam tebe a tvou rodinu moc rada...jste s Artiem uzasny par a malicky je krasny broucek. Rada ctu o vasem stesti. To co pises...moc dobre znam...sama jsem si prosla peklickem...potrat, pak 2roky snazeni se, zjisteni ze cekam dvojcata, 7tydnu na rizkovem, sekce ve 34tt, neonatologie a jip, s dvojcaty to bylo hodne trzke do jejich 18m...a dodnes je, svym zpusobem jsou ty deti tak trochu jine...a ted vedle me spi 14m synek...zazila jsem s nim muj vysneny porod, kojeni...stale kojim...spi semnou v posteli...jsem stastna...s myma detma jsem konecne, poprve v zivote stastna...tehotenstvi jsem mela obe priserny...prozvraceny, plne depresi, ale presto jsem stastna...mit deti je nadherne...uzivejte si kazdeho okamziku...preji hlavne zdravicko vasi krasne rodincd

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Terezko, to co píšeš je strašně smutné, ale zároveň krásné. Jak já říkám, vše se děje pro něco a možná díky tomu máme větší nebo spíše jiný cit a vjem. Jsou to naše lásky a jak říkáš, život konečně dává smysl.

      Smazat
  2. Děkuji, že ses rozhodla s námi o tento příběh podělit, jsi velmi statečná a velkou inspirací pro mnoho dalších žen. Moc se na něj těším! :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za podporu. Není to snadné, ale věřím, že to někomu pomůže.

      Smazat
  3. Ahoj Kaci..vzdyycky kdyz pisete Vase clanky, jako byste mi mluvila z duse..nase cesta ke stesti a pokladu trvala taky 3 roky a v dubnu 2017 se narodil nas syn..porad tomu nemuzu uverit a kazdy sen dekuju za to ze je ri s nami a dela nas zivot stastny a vesely..moc rada sleduju vase prispevky a jen Vam chci sdelit ze je tu jedna duse se s moc podobnym pribehem..preji krasne rodicovske dny!!��

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Markétko, děkuji moc a jsem moc ráda, že jste také konečně šťastní jako my :-)

      Smazat
  4. Ahoj Kačí,
    těším se na tvoje články. Sama si teď procházím problémy s otěhotněním (2,5 roku) a přemýšlela jsem, že si o tom založím blog. Ale ještě na to asi nejsem připravená. Takže děkuji za to, že jsi se o tom rozhodla veřejné mluvit a přečtu si všechny články na toto téma. ��
    Jana

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jani, moc dobře to chápu, ač člověk o tom chce mluvit, tak je to těžké a i já sama se moc bojím, ale chci pomoci lidem a ukázat, že tohle se prostě děje a podpořit všechny, kteří si to prožívají.

      Smazat
  5. Velmi sa tesim na clanky Cesta k miminku :) budem nedockavo cakat..pretoze aj ja si prechadzam momentalne takym obdobím. .rada si to precitam

    OdpovědětSmazat
  6. Ahoj, asi budeš koukat, kolik žen ti pak anonymně svěří, jak složité to měly ony. Dokud jsem nepatřila mezi ty co čekají na první miminko nějak dlouho, netušila jsem kolik nás je. pak jsem o první přišla a opět překvápko, kolik žen kolem mne přiznalo, že se jim to taky stalo. Moc se o tom nemluví, to jsem pak řešila i s chlapama, že ani oni mezi sebou to moc nešíří. Je hrozně moc prvních těhotenství, která nedopadnou, možná proto abychom získali tolik potřebné pokory.....

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je tomu tak. Sama říkám, že vše se děje pro něco a díky tomu si více vážíme toho, co máme. Kdybych otěhotněla na poprvé, tak to celé určitě vnímám jinak, jako teď.

      Smazat
  7. Naprosto chapu,na mimi jsme cekali 7 let. Prosli vsim a ted ikdyz ma 3 roky, chodim se vecer divat zda je opravdu ve sve (uz velke)postylce. A doted mam slzy v ocich, kdyz si na vse vzpomenu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsem za vás moc šťastná, že jste došli do šťastného konce a užíváte si své zlatíčko <3

      Smazat