neděle 16. července 2017

ZE ŽIVOTA: NOVÝ ŽIVOT - JAK JSEM PŘIŠEL NA SVĚT 2/3

První článek "Cesta do porodnice" naleznete ZDE.
Druhý následující článek "Nový život 1/3" naleznete ZDE.
Třetí následující článek "Nový život - jak jsem přišel na svět 2/3" naleznete ZDE.
Čtvrtý článek "Nový život - pobyt na JIPu" naleznete ZDE.

A jsme zpět na sále. Tuhle chvíli hodně zkrátím. Dělo se toho totiž tolik, že by to vydalo na deset článků. Vlastně si z toho už moc nepamatuji a celá situace se mi hodně zamlžila. Ten náš mozek funguje totiž naprosto úžasně. Chvíle, které jsou krásné přesune do popředí a chvíle, které jsou těžké odsune někam hodně daleko. A ohledně porodu to platí dvojnásob.

Když jsem porodila, tak jsem si psala s kamarádkou a říkala jí, že jí o tom nebudu psát, že jí to povím osobně. Že to byl opravdu silný zážitek. Když jsme se viděly dva týdny po porodu a já jí to vyprávěla, tak jsem to tak nějak řekla, zkrátila a hlavně chyběly emoce. A ona se na mě podívala říká, že to nezní tak strašně. Já se zamyslela a došlo mi to. Mozek už to přesunul dozadu a mě přišlo, jak kdybych rodila před půl rokem. Zajímavé...
Ale zpět k operaci. Pamatuji si střípky. Pamatuji si chvíli, kdy mě začalo strašně bolet pravé rameno. Nevěděla jsem, co se děje. A jelikož jsem takový držák a žádná hysterka (Arty mi za to stále nadává), tak jsem si řekla, že se přeci na nebudu ptát a stěžovat si (jsem blbá, já vím). A tak jsem stále přemýšlela nad tím, proč mě tak strašně bolí rameno. Bylo to, jak kdyby mi do něj někdo vrážel za živa hřebíky. Ruku jsem měla připoutanou k měřiči tlaku a tak s ní nešlo skoro hýbat. Jenže já si potřebovala na to rameno sáhnout. Takový to, jak jen potřebujete to místo promnou a bude to určitě dobrý. A tak jsme si tam tou rukou tak plácala až se ozvalo zepředu od lékařů: "Tady mi někdo sahá na zadek" a všichni se začali smát. I já. Jak jsem tam tou rukou máchala, tak jsem se s ní celou dobu otírala o zadnici mého operujícího lékaře. Na to opravdu nezapomenu :-D Ještě tam pan doktor prohodil pár vtipů ve stylu, že ho osahávám takhle veřejně před manželem, že bych měla víc nenápadně. Byl vážně skvělý.
V tu chvíli jsem tedy řekla, že nevím proč, ale strašně mě bolí rameno. Doktor mi vysvětlil, že celým tělem vede nerv, který právě střílí do toho ramene (jestli to říkám špatně, tak se omlouvám, ale opravdu si ne vše úplně ostře pamatuji). A tak mi lékař pustil něco do žíly a hned bylo lépe.
Další moment, který nezapomenu byl ten, že se mi začalo dělat opravdu zle. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Z ničeho nic se mi začala strašně motat hlava a bylo mi na zvracení. Stále se to stupňovalo a já nevěděla, co dělat. Začala jsem se tak divně cukat, zhluboka dýchat a mimika mi úplně spadla. Ta chvíle, kdy počítáte vteřiny do chvíle, kdy poprvé spatříte svého syna a ono tohle. Strašně mě to mrzelo. Měla jsem z toho slzy v očích. Já si vážně představovala tuhle situaci naprosto růžově, tak romanticky, přesně tak, jak každý vypráví. A ono to zase bylo jinak. Proč já stále přitahuji nějakou speciální situaci. Nechápu. Pořád jsem si opakovala, že mi každý říkal, že to zlé jsem si vybrala už v těhotenství. A ono ne. Pokračovalo to dál. Proč? Proč zase něco...
Lékař mi zase vysvětlil, co se děje. Prý mám extrémně citlivou bránici a tak to způsobovalo nevolnost. Jenže to byla taková bezmoc, že jsem si jen říkala, ať mi mého syna už konečně vyndají z těla, zašijí a uloží na pokoj. Strašně mě to mrzelo. Tuhle chvíli jsem si představovala tak, že mě Arty bude držet za ruku, já nic neucítím a budeme odpočítávat vteřiny, kdy Tobína konečně uvidíme. Ale bylo to celé jinak. Já jsem tu chvíli vůbec nevnímala a jediné, co jsem cítila byla ta neskutečná nevolnost a pocit bezmoci. Lékař mi dal opět něco do žíly a opět bylo líp. Jenže...
Začalo to znovu a ještě hůř. Najednou mám pocit, že si skoro nic nepamatuji. Tak strašně jsem se soustředila na tu nevolnost a sakra divný stav. Až jen slyším Artyho jak říká: "Vidíš to a ty jsi říkala, že nebude plakat".
Tohle vysvětlím. Někde jsem četla, že děti rozené císařským řezem často nepláčou ihned po vyndání, protože jak nejdou porodními cestami ven, tak se jim nevytlačí tekutina z plic a musí jim jí vyndat lékaři. A tak se většinou nadechnou a tedy pláčou, až po tom vyndání z plic. 
Najednou, jak kdyby mě někdo propleskl a já se vrátila zpět do reality. Došlo mi to. On pláče. Ano, on pláče. Začaly mi téct slzy po tváři (asi jako teď, když to píšu). On je na světě? Už? Vážně? A pláče? Strašně moc jsem si oddychla. Ta situace, na kterou jsem se tak strašně dlouho těšila je tady!

Zepředu se ozvalo. "On mi bere nástroje" :-D Všichni se začali smát. Ano, náš Tobíno bude lékař. Tímto jsme mu to předurčili. První, co při vyndavání z mého těla udělal bylo, že stiskl doktorům náčiní. Nevím jaké, ale stiskl. Neuvěřitelné.

Jenže bylo mi stále strašně špatně, pumpoval mi žaludek, já si říkala, že přeci tím břichem musím strašně mrskat a lékaři to při šití musí mít opravdu náročné. Otočila jsem se doleva a tam ho viděla. Ano byl tam. Můj nejkrásnější syn. Byl celý rudý, schoulený do klubíčka a strašně brečel. Ale nebyl takový "špinavý", jako jsou děti vždy v televizi. Nevím, zda to bylo tím císařem, ale byl prostě nádherný. Takový až dokonalý. Prostě nejkrásnější miminko na světe. Já se na něj podívala, ale bohužel tento vysněný moment si nemohla užít tak, jak jsem si přála. Bylo mi stále zle. V tu chvíli někdo řekl: "Stačí". Vypadala jsem asi vážně děsně. Artyho odsunuli ze židle a opět mi začali něco dávat do žíly. Ihned jsem cítila tu úlevu. Jako by to na zavolání odešlo.
Úplně první fotografie naší housenky.
Tobína odnesli a šli ho přeměřovat a kontrolovat, zda je vše v pořádku. Dostal 3x 10 bodů (maximum). Což je nějaké měření barvy, pláče a ještě něčeho (myslím). Poté mi ho přinesli v zavinovačce. Přiložili Tobínka ke mě a já mu mohla dát poprvé pusinku, poprvé si k němu přičichnout a poprvé ho cítit jinak, než na dotek přes bříško. Jak to nyní popisuji, tak mi to celou tu situaci připomnělo. Bylo to tak nádherné (a už zase pláču) a kdyby to šlo, tak to stopnu a užívám si aspoň hodinu.

Jenže přišel další stav nevolnosti. Já jsem opět zbělala a opět mi bylo zle. Začal mi zase pumpovat žaludek. Přesně ve chvíli, kdy mi lékaři šili břicho. Nic moc. Jenže to zvracení se zesilovalo. A tak Tobínka odnesli, Artyho poslali také pryč a ke mě si přisedl lékař. Já začala zvracet a tak mi drželi takovou tu misku u úst a opět dávali něco do žíly. Bylo to nekonečné a já se modlila, ať už je to za mnou. Tento stav bych nikomu nepřála, ale děje se to. Proto vám to píši, abyste věděli, že císař není jen procházka růžovým sadem, jak se všude píše. Je to opravdu vážná operace, která přináší i tyto nepříjemné chvíle. Já jsem s tím bohužel nepočítala. Byla jsem připravená na bolest poté, ale na tohle? Na to ne. Proto jsem z toho byla celá vykolejená a smutná. Moje představy se během vteřiny zhroutily. Naštěstí medicína je dnes už všemocná a lékaři úžasní a tak mi během pár minut pomohli od tohoto stavu.

Opět si ke mě přisedl Arty s Tobínem a já si konečně naplno mohla užít pocit bytí maminkou. Ano, já jsem maminka. A z této chvíle se pořídila tato fotografie.
Pokračování tohoto článku ZDE


Žádné komentáře:

Okomentovat