pátek 3. března 2017

ZE ŽIVOTA: VÝBĚR PORODNICE / NÁVŠTĚVA TĚHOTENSKÉ POHOTOVOSTI

VÝBĚR PORODNICE
Výběr porodnice čeká každou budoucí maminku. Přesněji každou, která chce rodit v porodnici. Toto téma je opravdu časté i v době, kdy miminko ještě nečekáte. Vnímáte to stejně? Pamatuji si chvíle, kdy jsme se kamarádkami bavily o tom, kde bychom rodit chtěly a kde ne. Každopádně, než člověk čeká své vysněné miminko, tak spíše o tomto tématu spekuluje a debatuje, než ho bere vážně.

Jenže, jakmile zjistíme, že jsme "v tom", tak tohle téma začne být prioritní. A to hlavně z toho důvodu, že zápis do porodnice se dělá už ve 14 týdnu. Což pro mě byl opravdu šok. Je to ve chvíli, kdy je budoucí maminka stále v rizikovém období a v tu chvíli už musí být zapsána.

Ano, vím, že pokud bydlíte mimo Prahu, tak to tak horké není. Ale Praha je Praha a pokud si tady neukořistíte tu svojí vysněnou porodnici již takhle brzy, tak máte jednoduše smůlu.

Pamatuji si chvilku, kdy jsem stála na vyhlášení Blogerky roku a bavila jsem se tam s jednou známou, která je o 2 měsíce napřed v těhotenství. Vyprávěla mi o tom, jak ona vybírala svou porodnici. Říkala, že vůbec nevěděla, kde rodit a tak si začala číst recenze. A to prý neměla dělat. Přecijenom nějakou recenzi napíši spíše lidé, kteří jsou nešťastní a nespokojení, než lidé, kteří jsou šťastní. A tak se všude psalo jen negativně a ona se z toho prostě zhroutila. Říkala, že měla pocit, že bude raději rodit doma, než jít do nějakého takového ústavu. A tak její rada zněla: "Kačí, raději dej na doporučení okolí, nežli číst tyto zkušenosti jiných maminek!". A přesně tak jsem udělala.

Poptala jsem se tedy kamarádek na jejich názory a rozhodovala se mezi Podolím, Apolinářem a Motolem. Vinohradskou a Bulovku jsem zavrhla okamžitě, i když je mám v podstatě za barákem. Třeba do takové Vinohradské nemocnice jsem na konci čtvrťáku (střední školy) přišla, protože jsem si přivodila úraz na těláku a měla evidentně zlomený prst. Po několika hodinovém čekání mi pan doktor udělal rentgen, podíval se na něj a řekl mi: "Přijďte, až vám na hlavu spadne meteorit!". V překladu: "Neotravuj, máme důležitější případy". Z nemocnice jsem odešla s velkou bolestí a několik dní poté navštívila jinou chirurgii, kde mi řekli, že mám čistou zlomeninu ruky a dali mi okamžitě sádru.
Na Bulovku jsem zase jednou dorazila, když jsem uklouzla v koupelně (ano, Arty se koupal, nacákal, neutřel to a já letěla na zem). Pamatuji si, že to byla sobota před státnicemi. Tedy poslední čas na učení. Jeli jsme na Bulovku a tam mi také řekli, že to nic není. Učila jsem se tedy v šílených bolestech, které mi střílely až do loktu a v pondělí se vydala na mojí chirurgii, kde jsou nejlepší. No a co myslíte. Opět jasná zlomenina a opět sádra. A takovýchto příhod z těchto dvou nemocnic mám nespočet. Chápu, že je to jiné oddělení, ale prostě k těm nemocnicím nemám důvěru a vždy raději jedu přes celou Prahu na Homolku, než za roh na Bulovku nebo do Vinohradské.

S Motolem jsem měla jeden problém a to, že je to opravdu gigantická nemocnice. Tedy oproti Podolí a Apolináři, kde to jsou jen porodnice, je to obrovský ústav, kde se rodí jak na běžícím páse. Prostě taková králíkárna s perfektní péčí.

Takže mi zbylo Podolí a Apolinář. Na obě porodnice jsem slyšela jen samou chválu. Jsou i blízko u sebe, takže lokalita jedné z nich nijak nenadržovala. Prohlídla jsem si webové stránky a Apolinář mě doslova uchvátil. Je to taková stará budova, která vypadá jak z filmu Harry Potter. A hlavní argument byl, že z kapacitních důvodů se u Apolináře rodí maximálně 12 dětí denně, za to v Podolí až 28. Takže bylo jasno. Rozhodnutí znělo Apolinář.

Jelikož moje nevlastní prateta pracuje jako sestra v této mé vysněné porodnici, tak zápis nebyl žádným dramatem. Jinak je potřeba nastartovat počítat již několik minut před 8 hodinou ranní a bojovat o dané místo. Zatím neznám nikoho, komu by se to nepovedlo.

Takže odpověď na častou otázku "Kde budeš rodit?" zní: "U Apolináře".

NÁVŠTĚVA TĚHOTENSKÉ POHOTOVOSTI U APOLINÁŘE
Jak už jste asi z předchozích článků postřehli, tak se mnou to není úplně jednoduché. Celé mé okolí říká, že jsem takový magnet na "zajímavé" příhody a tak, když se něco může komplikovat, tak se to komplikuje právě mně. A tak i těhotenství není procházka růžovým sadem (Nebo zahradou? Teď nevím, jak se to říká).

Takže takové to povídání si s kamarádkou, která mi vyprávěla (a není sama, jsou to vlastně všechny mé kamarádky), že těhotenství je nejkrásnější období v životě mě vždy přivádí do rozpaků. Ano, je tu spousta chvil, které v životě nikdy nezažijeme a jsou nebesky úžasné. A to od zjištění těhotenství, přes péči a rozmazlování okolí, přes krásné úsměvy cizích lidí v kavárně, až po třeba kopání a takovou určitou komunikaci s miminkem. Tuhle větu bych mohla rozvést do aleluja, je to prostě nádhera.

Jsou to ale i chvíle plné strachu, zda překleneme první trimestr v pořádku, zda bude první, druhý i vlastně třetí screening bez problémů, zda bolesti v podbříšku nejsou příznakem něčeho špatného a nemluvě o dnech, kdy člověk leží se slzami v očích kvůli bolesti zad a každou hodinu lítá na toaletu, protože žaludek i ve třetím trimestru si dělá co chce a neudrží svůj obsah.

Tím si ale nechci stěžovat, protože právě tyto chvíle ve mně evokují ten krásný pocit štěstí a radosti, když se probudím, nic mě nebolí (jako dnes hurááá) a když se najím a jídlo dokáži v pořádku strávit. O to více si totiž uvědomuji, jak je na světě krásně a jak je vlastně to těhotenství nádherné. Tedy každý den, kdy je vše v pořádku by člověk měl slavit a maximálně si užívat.

Zase tu sepisuji tisíce myšlenek, které možná dohromady ani nedávají smysl, ale chci navázat na návštěvu pohotovosti.
Minulý týden mi bylo opravdu zle. Většinou je to týden ihned po kontrole u svého lékaře a tedy období, které má daleko do další návštěvy, abych to s ním mohla pořádně v klidu probrat a nemusela volat na recepci a tam to vysvětlovat recepční, která to doktorovi tlumočí. Jelikož nesnáším takové to fňukání a volání s každým píchnutím, tak se snažím vše vydržet, poslouchat své tělo a čekat, až bude líp. Jenže, jak mi řekla doktorka z pohotovosti, těhotenství není období, kdy je čas na hrdinské činy a je lepší volat a nejlépe se vydat osobně.

V předchozím týdnu mi bylo tedy špatně, zvracela jsem více než obvykle, nespala, záda bolela tolik, že jsem nemohla sedět, ani ležet a jen chodila po bytě, jak křeček v akvárku. Do toho jsem byla už opravdu slabá, protože jídla jsem v sobě moc neudržela a byla jsem nevyspalá.

Tohle všechno se na mě podepsalo v sobotu večer. Ležela jsem v posteli, žaludek si žil svým životem, záda byla v takové bolesti, že jsem se snad každou minutu musela přetočit na jeden bok, druhý bok, záda a zase ten první bok. Jenže ke všemu se přidal nízký tlak, který stále klesal, tep mého srdce (tachikardie, kterou trpím a byla jsem kvůli tomu dvakrát operována) se zvyšoval, měla jsem divně bolesti v podbříšku a mimčo kopalo takovým stylem, že spíš tančilo tango. V tu chvíli i Arty, který je totální kliďas znervózněl a říkal, že je divné, jak se divně cuká. Protože to nebyl pohyb/klid/pohyb, ale neustále vrtění se.

A tak se mě zeptal, zda raději nechci jet na pohotovost. V tu chvíli jsem tak zakvíkala, že nechci. Pohotovosti nesnáším. Jsou tam vždy tak strašně protivní a absolutně se nedokáží vcítit do problému dalšího člověk. Za svůj život jsem si už užila své. Každopádně, jak už jsem psala, v tomto stavu není čas na hrdinské činy a když jsem viděla, jak můj tep stále roste, tak jsem se oblékla a jeli jsme. Jediné mé přání bylo, aby se Arty raději podíval, zda existuje nějaká těhotenská pohotovost. Naštěstí existuje. A to přímo v porodnici. Aleluja, Kačí to je snad jasný, ne? Ale v tu chvíli nám to vůbec nedošlo a tato informace na netu nám udělala obrovskou radost.

Vydali jsme se tedy na naší druhou návštěvu do Apolináře. První byla při zápisu do porodnice. Věděli jsme tedy kam jet. Můj dech se stále zvyšoval a já měla pocit, že kyslík v autě doslova došel. Tak jsem stahovala okénko a nasávala. Po tvářích mi tekly slzy ze strachu, že se něco děje. Potají jsem je utírala a předstírala, že jsem úplně v pohodě a ne na zhroucení. Měla jsem tak obrovský strach. Stále jsem si pokládala otázku, proč pořád já musím mít něco speciálního, proč nemůžu být v klidu a užívat si těch krásných chvil a kopání mého vymodleného miminka. Bylo mi tak slabo, že jsem se třásla a vyčerpáním nemohla skoro mluvit.

Při příchodu do nemocnice  nás uvítala velmi milá recepční. Byla to taková postarší paní, která se zeptala úplně s klidnou hlavou v jakém týdnu jsem a nakoukal do tabulky. Mají to tam rozdělené na oddělení podle daného trimestru/týdne. Což nás hned potěšilo.

Zazvonili jsme na sestřičku, ta mě pozvala dovnitř a hned sprdla. Byla taková správná. Na jednu stranu dost rázná, na druhou stranu milá. Sprdla mě hlavně za to, že jak jsem byla nervózní, tak jsem si pořád hladila břicho. Prostě takový ten grif. O tom mi říkala už jedna čtenářka, že se břicho hladit nemá, protože se tím dráždí děloha a tím pádem vyvolává porod. Asi jemné pohlazení nevadí, ale ve chvíli, kdy se "něco" děje to je doslova zakázané. Jenže ve chvíli, kdy mi to sestřička řekla, jsem to ihned zopakovala. Tak jsem se začala smát a ona také. Prostě taková ta chvíle, kdy máte pocit, že každou vteřinou omdlíte, je vám strašně špatně, že sotva stojíte na nohou a ruce si dělají, co chtějí a prostě to neovlivníte.

Abych to zkrátila. Udělali mi veškeré vyšetření a to monitor miminka, EKG mého srdce, změřili tlak, odebrali krev, udělali gynekologické vyšetření a uklidnili mě, že je vše v pořádku. Je pravda, že momentem, kdy jsem dorazila do této budovy a viděla nápis "Oddělení předčasného porodu" nebo jak se to jmenovalo, jsem se hned uklidnila. Řekla jsem si, že to prostě bude v pořádku, udělají mi běžnou kontrolu, nebudou hospitalizovat a pošlou domu. Že tam prostě nezůstanu a že vše bude jak má.

Tlak se mi tedy zvedl, srdce uklidnilo a bylo mi lépe. Jak říkala sestřička, občas takováto návštěva funguje lépe, jak předepsané medikamenty. A je to pravda. Člověk se ujistí, že je vše v pořádku a s čistou hlavou odjede domů. Než aby ležel doma v posteli a přemýšlel nad nejčernějšími příběhy.

Nakonec přišla paní doktorka, která údajně akorát rodila a zašívala novopečenou maminku. Objevila se mezi dveřmi jako anděl. Byla to taková křehká, mladá blondýnka, která mluvila uklidňujícím hláskem, který ve mně vyvolal okamžitě pocit bezpečí.

Promluvila si se mnou o mém aktuálním stavu, udělala ještě dodatečná vyšetření a řekla, že vše vypadá v pořádku. Samozřejmě doporučila další návštěvu kardiologie, aby mě měli více pod kontrolou a pomalu poslala domů. Ještě mi sdělila, že jakmile odejdu, tak půjde udělat rozbor krve a kdyby tam něco našla, tak mi do dvou hodin zavolá. Nevolala (naštěstí).

Zajímavé na tom bylo to, že pro mě je porod svatá událost. Přijde mi to jako chvíle, kdy by celá porodnice měla být v pozoru, lítat kolem maminky a brát to jako neuvěřitelnou událost. Tahle návštěva mi otevřela oči a já si uvědomila, jaké je povolání doktora zajímavé a neuvěřitelné. V jednu chvíli je u porodu a šije maminku, pár minut na to jde řešit pohotovost a poté si sedne do laboratoře a zkoumá mojí krev. Prostě obrovský obdiv a poklona všem doktorům a sestřičkám. Je to opravdu andělské povolání. Ještě, když umí být empatické a jednou větou naprosto uklidnit daného pacienta.

Jo a ještě zmínka o Artym. Ten samozřejmě seděl celou dobu na chodbě. Vůbec mi nedocházelo, co prožívá právě on. A to hlavně z toho důvodu, že mi přijde, že jeho nic nerozhodí. Vždy je v takovém klidu. V takovém, ve kterém bych chtěla být aspoň jeden den ve svém životě.
Sestřička po chvíli řekla, že za ním jde, aby ho seznámila s mým stavem. Já na to řekla, že on je určitě v pohodě, že ho nic jen tak nerozhodí. Jenže opak byl pravdou. Ten můj chlap seděl celý vystresovaný na chodbě a už prý přemýšlel, co budeme dělat, když budu rodit. Co bude dělat, když mu řeknou, že si mě tam nechají. Co bude dělat, když bude muset odjet beze mě. Prostě to bylo tak dojemné a krásné. Že i přes to, že je mojí celoživotní berličkou (čti berlí jak hrom), tak mu v té jeho kebulce běhají takové myšlenky, že by bylo nejkrásnější se zvednou z lehátka a jít ho jednoduše obejmout. Naštěstí to udělala sestřička. Ne doslova. Ale ta slova, že jsem v pořádku a za chvilku pojedeme domu vydala za více, než jedno objetí.

No a to by bylo vše. Tímto článkem bych ani tak nechtěla upozornit na můj stav (ač jsem to vlastně udělala), protože ten i když je naštěstí v pořádku, tak je stále jedou nahoře a jednou dole. Tak jak je to v životě normálně, jen si to člověk asi více bere a více prožívá. Prostě ten strach o miminko je tak silný a intenzivní (ještě když je vymodlené a první), že nám to nedá spát. Já jsem ale bojovník a vždy si z takovéhoto zážitku vezmu hodně a uvědomím si, jak je důležité být vděčný za jeden "obyčejný" den, kdy je vše, tak jak má.

Tímto článkem chci poděkovat úžasnému zázemí (sestřičkám a doktorce) od Apolináře. A to hlavně za to, že díky této zkušenosti se opravdu těším, až tam budu rodit. Takže jestli stále vybíráte svou porodnici, tuto mohu zatím z celého srdce a s čistým svědomím doporučit.


Nakonec bych chtěla poděkovat vám. A to za to, že mé články čtete, komentujete a posíláte mi obrovskou sílu a energii. Ta chvíle, kdy se člověk může podělit o své pocity a najde u ostatních pochopení a podporu je k nezaplacení.

37 komentářů:

  1. Kači já ti tak rozumím, taky když mi kamarádky/maminky říkají jak těhotenství bylo nejkrásnějším obdobím v jejich životě, tak absolutně nechápu o čem mluví :D :D a jelikož bydlím na městě s jednou porodnicí, tak si vybírat nemohu a není potřeba se registrovat :D :D a Kači budeš psát i o svojí nemoci ? Je to zajímavé téma a ještě spojené s těhotenstvím. Přeji ať je vše v pořádku a hezkou sobotu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono je dobré, že mozek vypouští poměrně rychle negativní stavy, takže třeba už teď si skoro nepamatuji, jak mi bylo v prvním trimestru a to že mi bylo hooodně špatně. Do toho, když mi je dobře, jako třeba dnes, tak absolutně zářím a jsem plná energie a dobré nálady a na to, jak mi bylo včera vůbec nemyslím. Takže věřím, že pak zpětně budu říkat, že to je nádherné období, což je. Jen je potřeba upozornit, že jsou i chvíle, kdy je to opravdu těžké, aby daná žena nebyl v šoku, jako třeba já.

      Jinak o tom určitě psát budu. Ale navazuje to na další příběhy, o kterých jsem si řekla, že vypustím ven až po porodu. Je to celé propojené a není lehké o tom mluvit, ale věřím, že až budu držet našeho drobečka v náručí, tak bude snadnější o tom mluvit a celkově motivovat a podržet ostatní ženy, které prožívají podobné či stejné stavy :-)

      Vymazat
    2. Jo to je taky pravda taky si teď říkám, že už si ani nepamatuju, že mi bylo v prvním trimestru tak špatně :D a to jsem ho skoro celý strávila na záchodě nebo v posteli s kýblem :D prostě musíme něco vytrpět, aby jsme si ty drobečky mohli konečně pochovat :)
      Jo tomu určitě rozumím potom bude asi vše snadnější :) Věřím, že jakmile se rozepíšeš o svojí nemoci opět budeš mít ve svých fanoušcích velkou oporu :)

      Vymazat
  2. Držím palce Kačí. Apolinář je krásná budova, pracovala jsem tam na nedonošencích na ARU. Je to moje srdcovka, ale nedávám ty jejich sály, které jsou obyčejné králíkárny a ženy doslova roztahují nohy do chodby, když náhodou nezapomenou zatáhnout obyčejný závěs. Každý slyší, co se děje ve vedlejší kóji,kóje mají jen vyzděnou přepážku ale ne az do stropu. To je sál č. 1,sál č. 2 má aspoň dveře harmoniky v každé kóji. Pokud to už nezměnili, tak tohle pro mě nebylo důstojné místo pro porod. Ale důležití jsou lidé . Když bude fajn doktor a asistentka da se přežít i to. Přeji vše dobré a krásný den!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to bohužel je. Jak je to stará budova a památka, tak jim nedovolí přestavby. Ale s tím člověk musí počítat. Zase je pravda, že většina lidí mi říkala, že při porodu byly v takovém stavu, že ani nevěděly, co se děje kolem, natož myslet na dveře či je někdo slyší. Tak doufám, že to tak bude i u mě a nebudu se cítit nekomfortně :-)
      Jinak tyjo, pracovat na takovém odd. musí být velmi náročné na psychiku. Jsi také takový anděl pro maminky a určitě své okolí :-)

      Vymazat
    2. Hani, nenapsala bych to líp, zlatý Motol.Iveta

      Vymazat
    3. Ahoj, motol sice působí jako velká nemocnice, ale paradoxně tam mají z tvého výběru nejméně porodů http://g.denik.cz/1/63/0703-porodnice-web_denik-600.jpg
      Navíc apolinář spadá pod všeobecnou fakultní na karláku, akorát to nemaj rozdělený po patrech jak v motole ale prostě po domech :) Řekla bych, že k komfort porodu je v současné době nejlepší, mají 3 roky zrekonstruované oddělení a rodí se v takových garsonkách, takže když tě honěj do sprchy, tak má člověk soukromí. Navíc mě když něco bolí a někdo kafrá nebo huláká a prostě mě ruší z toho mého bolavého světa tak bych vraždila, takže si nedokážu představit rodit někde za plentou kde vedle heká a řve jiná frajerka (já si svoji bolest prožívala pěkně potichoučku, nejsem hysterka aby mě slyšel celej barák). Ale sama uvidíš za chvíli, co se ti bude líbit a co ne :)

      Vymazat
  3. Uff, Katko, jsem moc ráda, že jsi v pořádku! Musela jsem dokonce přeskočit jeden odstavec, abych se konečně dočetla jak to na pohotovosti dopadlo! :-D :-)
    Myslím, že sis pro svůj porod vybrala tu nejlepší nemocnici, o čemž už ses přesvědčila při této příležitosti - sestřičky i doktoři jsou zde milí a tak to má být. Přeji ti hladký průběh těhotenství, žádné komplikace, co nejmenší bolesti zad a užívej si to těšení se na mimíska! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím zaklepat, ale už od středy mi je úžasně. Sice zvracím, kudy chodím (až zatím na dnešek), ale jakmile záda jsou v útlumu a mám energii, tak je vše nádhernější. Sluníčko svítí a já si dnešek opravdu užívám. Doufám, že to tak už vydrží do porodu :-)

      Vymazat
  4. Zdravím, sama jsem rodila v Motole. Je to sice velká nemocnice, ale pro mě bylo podstatné, že jsem tam chodila od začátku těhotenství ke známému lékaři, který byl i u porodu. Chtěla jsem tam mít někoho, kdo mě aspoň trochu zná a nevidí mě poprvé v životě. Mají moje uznání, celý tým byl skvělý, i když můj porod byl v podstatě jednoduchý a rychlý. Koncem minulého roku se celý tento tým z nějakého důvodu přesunul do Vinohradské nemocnice. Pokud budu ještě někdy rodit, tak tam pojedu za ním i přes půl Prahy, protože mít u porodu doktora, na kterého se můžete spolehnout, je podle mě velmi důležité. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to naprosto chápu. A jak já říkám, je důležité, aby člověk měl z nějakého důvodu důvěru k danému místu. Ať je to doporučení kamarádky, dobrý pocit z prostoru nebo důvěra k lékaři.
      O té Vinohradské jsem také slyšela. Ale já k ní mám prostě blok. Celý život jí mám za barákem a strávila jsem tam tolik návštěv a jedna perlička za druhou, že už asi nic moc by mi dobrý pocit z toho místa nevrátilo. Ale v žádném případě nechci říct, že to tam je špatné či tam je špatná péče a lékaři.

      Vymazat
  5. Mám ráda tuhle těhotenskou řadu článků, nedávno jsem si prošla tím samým :-) Taky jsem váhala mezi Apolinář/Podolí a vyhrálo Podolí. Chtěla jsem přirozený porod, aby se mnou od začátku mohl být manžel a abychom měli samostatný porodní sál. To vše se mi vyplnilo, bylo to tam super. Vlastně jsme byli celou dobu sami a porodní asistentku jsme volali jen když bylo třeba. A oddělení šestinedělí - nemám slov. Úžasní lidé, včetně uklízeček :-) Jediný problém jsem měla s mladými doktory v poradnách, protože každý říkal něco jiného, ale ve finále stejně vše diskutují se staršími lékaři a ty jsou super. Nicméně příště budu rodit v menší porodnici, poblíž bydliště, jelikož jezdit přes hodinu do Podolí na kontroly bylo vyčerpávající. Vše bude určitě v pořádku, nenervuj se :-) Těším se na další článek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Před 2 měsíci tam rodila švagrová a říkala to samé. Šla tam na doporučení dvou sester a všechny spokojené. Takže věřím, že to tam je super. I když jsme tam chodili na návštěvy, tak to tam na mě působilo moc dobře.
      S tím cestováním chápu. Třeba u Apolináře jsou sice parkovací místa, ale vždy je to plné, takže budu muset jezdit mhd, což ke konci těhu bude také očistec, protože to mám skoro 3/4 hodiny. Ale jsem ráda, že z toho místa mám dobrý pocit a vlastně už i dobrou zkušenost.
      Vše dopadne dobře. Určitě. Teď mi je 4 dny nádherně. Sice zvracím kudy chodím, ale jinak prožívám úplně běžný těhotenský stav, tak jsem taková nabitá dobrou energií a náladou :-)

      Vymazat
  6. Moc ti držím palce a čtu každý článek od té doby co jsi začala psát ze života, hlavně proto že jsem(paradoxně ten víkend kdy jsi zveřejnila že čekáš mimi) sama zjistila že čekáme. Moc jsme si to přáli a moc se tvým příběhem cítím protože jsem sama před pár roky prodělala rakovinu a nebyla si jistá jestli vůbec bude lehké otěhotnět a vůbec člověk se nikdy nepřestane trochu obávat po takové zkušenosti..každopádně přeju ať vše už doběhne do konce bez komplikací a těším se na další články ��
    Eliška z ellies_fit_recipes ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Eli to je mi moc líto s tou nemocí, ale doufám a věřím, že už jste překonali to nejhorší a teď se můžete naplno radovat z tak krásného stavu, jako je těhotenství. Moc gratuluji a držím palce, aby bylo vše v tom nejlepším pořádku :-)

      Vymazat
  7. Ahoj Kačí,krasne napsaný úplně chápu tvé obavy kort když si vlastně také nemocná ,já jsem taky marod s jiným onemocněním a teď se pokoušíme o miminko,kdyz jsem to řekla doktorovi hned mi upravil léky a docela i vystrašil jaké můžou být rizika atd...Jinak kdybych bydlela v Praze také bych si vybrala Apolináře ,slyšela jsem samou chválu .Moc vam držím palce a určitě bude vše v pořádku hlavně to chce klid a přemýšlet pozitivně i když se mi to říká snadno vid?😃Mas velkou podporu jako já ve svém pritelovi který je moje štěstí :-)Tak hodně štěstí :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, jsou chvíle, kdy se člověk prostě tak nějak rozesmutní, ale je důležité se nakopnout a užívat si vše, co se děje. Já sama to mám díky tomu jak na houpačce. Chvíli mi je dobře a úplně zářím a pak zle a to je to pak těžké. Ale třeba od středy mi je krásně, krom zvracení tedy, a naplno si to užívám. Mám hned více energie a dobré nálady a úplně tak zářím, že bych jí mohla po kilech rozdávat :-)

      Moc vám držím palečky, aby se zadařilo co nejdříve a mohli jste tyto krásné chvíle prožívat :-)

      Vymazat
  8. Ahoj,taky jsem se rozhodovala mezi Apolinarem a Podolim. Vyhralo Podoli, kvuli tem uzavrenym porodnim salum. Preci jen meti kontrakcema poslouchat nekoho od vedle jsem nechtela. Ty saly super, sestinedeli vse jak pred 100 lety, sprcha spolecna na chodbe, nebylo tam ani umyvadlo nebo zasuvka na fen, coz je mozna hloupost,minalne jednou by se hodila. Sestry tak oul na pul ok. Bohuzel nic moc lepsiho v Praze neni.Celkove bych ji hodnotila kladne, priste bych uz mimco nedala z ruky. Dovezli mi ho az po 6hodinach, prislo mi to pak divne, priste uz takhle ne. Preju hodne stesti.

    OdpovědětVymazat
  9. Apolinář i Podolí jsou experti, ideální hlavně pro prvorodičky. Druhoa více rodičky možná ocení klid a svobodu menších venkovských porodnic. No a vám přeji klid, víru a lásku, mimčo bude ok, rusové jsou silní jedinci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím naprosto souhlasím a u toho dodatku jsem se s manželem opravdu nasmáli. Máš pravdu :-)

      Vymazat
  10. Kači, přečetla jsem článek jedním dechem a uronila u něj nemálo slz... Hlavně že všechno dobře dopadlo! Moc držím palce,ať jste ty i Tobík v pořádku, opatruj(te) se! :-* Já sice mimčo zatím neplánuju (a nevím, zda někdy budu), ale tvoje články o těhotenství čtu moc ráda a vždycky je mi po nich tak hezky na duši... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za úžasnou podporu. A věř, že i tebe jednou tohle potká. Někoho dříve, někoho později, ale určitě to jednou přijde :-)

      Vymazat
  11. Kači ty si takový miláček! U tvého článku sem se chvílema usmívala, chvílema se mi skoro draly slzy do očí. A pod všechno bych se podepsala. Jak pises, ze vzdycky mas neco extra, tak to mi obcas u me taky prijde. Ale samozrejme jenom v tom negativnim vetsinou. Mam velice vyjmecnou vadu oci, a k tomu, jak podotkl doktor, jeste uplne vyjimecne vysoke dioptrie (kdyz sem videla svoje nejvic ztencene skla na novych krasnych brylich, malem sem se rozbrecela, protoze sem se tesila, jaka v nich budu kocicka a uplne to jako nevypadalo tak, jak sem si vysnila! :D). A s kazdym dalsim Cernym Petrem si rikam, ze uz by to prece mohlo stacit, kdyz uz teda verim na tu karmu. A kdyz zacnu mit takove nabrnky, snazim se vyjmenovavat naopak ty nadherne veci, ktere me v zivote potkaly i kdyz to z vnejsku muze vypadat jako samozrejmost a blbost, pro me sou zrovna dulezite.
    Tky to mám úplně stejně třeba s doktory - moje doktorka mi zjistila šelesty na srdci a docela mě vyděsila, když mi potom vykládala o pacientech, kteří nešli na vyšetření. Jenže jak já musím mít všechno do puntíku správně a sem takový perfekcionista a vůbec ne salámista, tak samozrejme, ze druhy den po tom, co mi stanovila selesty na srdci (a předtím, než sem šla k odbornému lékaři), se mi strašně rozbušilo srdce. Jenže jak už sem byla poučená, co to pro mě všechno může znamenat a že můžu mít problém, byla sem ještě víc nervózní a samozřejmě že mi potom bušilo víc a přidávaly se další problémy. V životě sem nebyla tak vyděšená. No a nakonec mi na kardiologii rekli, ze mi s nejvetsi pravdepodobnosti nic neni, ze ty selesty tam sice jsou, ale ze to s nejvetsi pravdepodobnosti nic neznamena. Tak lehce jako z kardiologie sem si nevykracovala dlouho. Takže si dokazu predstavit i tvuj klidny pocit v nemocnici, kde clovek vi, ze se o nej dobre postaraji. :)
    A proc ti tady pisu takove romany? Ne proto, ze bych mela potrebu si tady vylivat srdicko a delat ze sebe nejvetsi chudinu evr, protoze to ani zdaleka nejsem, vlastne se mam vetsinu casu fakt krasne a sem rada za to, co v zvote mam, ale proto, ze mi prijde, ze v dnesni dobe jsou vsichni navenek strasne uspesni, happy a spokojeni a ja nevim co jeste, ale pritom ma kazdy nejake problemy a aspon ja mam ten pocit, ze je ulevne precist si, ze si vsechny extra veci nevybiras jenom ty, ale ze ti s nima pomaha jeste nejmin jedna ctenarka (ja! :D), ale dala bych ruku do ohne za to, ze i dalsi. Takze vydrz prtka vydrz, on je ten zivot obcas dost naprd, ale hned za rohem uz ceka nejaka supr trupr odmena. Jako treba Tobiasek, ktery bude mit ty neeeeeeeeeejlepsi rodice na celem sirem svete. :-) Drzim palce Kaci! :) Kristýna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kristý a to je přesně ono, proč tyhle články vlastně píšu. Sociální sítě jsou zahlcené vším happy a přitom život je i o něčem jiném. Já třeba byla strašně v šoku, že těhotenství není jen nádherný stav, ale také stav plný bolesti a strachu. Ale zase je logické, že člověk se raději dělí o věci, které jsou krásné, než o věci, které jsou smutné a těžké.
      Každopádně přesně jak píšeš, strašně mi pomáhá to, že slyším, že v tom nejsem sama, že tyhle stavy jsou normální a prostě k tomu patří.

      Děkuji moc za podporu :-)

      Vymazat
  12. Krásný den Kačenko,

    nemějte strach, všechno je v pořádku. Cítím s Vámi, taky jsem měla né zrovna ukázkové těhotenství a od 4 měsíce jsem musela ležet a hle,mému synovi je dnes 22 let :-) a já se už těším, až mi jednou přinese vnouče :-D...svět je krásný, učí nás trpělivosti a na těchto situacích nám připomíná lásku našich nejbližších...mějte se moc krásně a užívejte jarního sluníčka...Alena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je stejně neskutečný, že v jednu chvíli držím malé miminko v náručí a člověk ani nemrkne a je mu 22 let :-) Ten čas tak letí, ale je krásné, že nám každá etapa přináší to krásné. I třeba to čekání na vnouče. Vidím to u své mamči. Ta to prožívá úplně neskutečně krásně :-)

      Vymazat
  13. Ja jsem se take rozhodovala mezi podolim, apolinarem a motolem... no a nakonec jsem byla na vinohradech kvuli porodnikovi a nemuzu si stezovat a to i na novorozenecke odd. Odchazela jsem z porodnice s jistotou ze to doma dame, ze vim co mam delat ohledne kojeni apod. A s temi pohotovostmi to chapu, byla jsem trikrat, jednou i v apolinari a presne, manzel byl venku jak uzlicek nervu, bal co kdyz uz tam nekde predcasne rodim, nebo tak neco, nakonec bylo vse v poradku, tuk, tuk ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to pravda, ono strašně záleží na dni, náladě, lékařích a vlastně vcelku je jedno, kde člověk je. A vlastně, i když si tu svou porodnici vybere, tak mu nikdo nezaručí, že tam bude volné lůžko a bude tam rodit. Takže je to vlastně takový adrenalin, až do konce :-)

      Vymazat
  14. Mě by docela zajímalo, jak to je s pouštěním v tramvaji nebo autobuse, pokud takhle někam jezdíš :) Kdyby se ti chtěl na tohle téma psát článek... Nebo obecně ohleduplnost ostatních lidí :) Já třeba v tramvaji úplně samozřejmě pustim těhotnou, i spíš než starší paní, tam se rozmýšlím, jak křehoučce vypadá a jak moc jsem já unavená :D ale kamarádka říkala, že když byla v 9. měsíci a jela ještě s kočárkem, tak se nezvedl nikdo...
    V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo tak tohle je kapitola sama o sobě :-D Dobrý podnět, mohla bych něco sepsat, protože třeba to díky tomu těm pražákům docvakne. I když nepochybuji, že moje čtenářky jsou zrovna ohleduplné a pouští. Ale je to katastrofa :-)

      Vymazat
  15. Zdravím Kačí! Nebyla to paní doktorka Hrbáčková? Ordinuje u Apolináře a na soukromé klinice v Karlíně (kam chodím). Když jsem ji poprvé viděla, tak ve mě vyvolala klid a milým rozhovorem navodila takovou atmosféru, že člověk zapomněl, že je právě u lékaře, kterého se nejvíc bojí :) strašně milá bytost :) jinak co se týče výběru porodnice, tak s tebou souhlasím. I já (a to se na přírůstek zatím nechystám) bych jednou chtěla také být zapsána v této nemocnici. Už jen venkovní budovy vypadají nádherně a věřím, že i personál bude úžasný. Každopádně článek nádherný (až mi tekly slzy) a tobě, malému drobečkovi i Artymu držím palce ať je vše vpořádku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, děkujeme moc.
      On ten prostor dělá také hodně. Přecijenom pobyt v nemocnici není nikdy příjemný a tak prostředí a lékaři dělají své.
      Každopádně to má jednu nevýhodu a to jsou ty rodící koje, ale zase si myslím a potvrdilo mi to více rodiček, že ve chvíli, kdy se rodí se úplně nepřemýšlí, zda mě někdo uslyší a já někoho, ale každá má starost sama o sebe. Takže to nijak neřeším :-)

      Vymazat
  16. Ahojky, idem reagovat na to, ako sa cítia naši chlapi. V tehotenstve som tiež skončila na pohotovosti, ale ja už v 10 týždni. Išli sme o polnoci, a s výsledkom, že som zostala hospitalizovaná.. Pri prehliadke doktora, že je všetko v poriadku mi spadol kameň zo srdca, ale pre istotu ostanem pár dní na pozorovaní... Zostala som spokojná i keď to bola moja hospitalizácia v živote.. Pán doktor ma poslal sa rozlučiť s manželom na chodbe...a pri pohľade na neho...inak statného, urasteného chlapa,ktorý malokedy vyroní slzu, dá svoje skutočné pocity najavo, som videla som krehkú osobu, ktorá nevie čo sa vlastne deje, ale predo mnou ostával vo svojom kľude. Až po čase keď sme to preberali mi povedal, že sa tak veľmi bál o mňa, že sa mi niečo stane... Potom som bola ešte raz hospitalizovaná a to v 36 týždni kvôli vysokému tlaku. To sme už boli tak nejako zmierení, že to mimi môže prísť, našťastie sme si počkali do 40 týždna. No ale každopádne, aj keď sa tie naše polovičky tvária ako rytieri, sú to naše krehké kvetinky, ktoré sa o nás boja...
    Ja som rodila na Kladne, čo sa týka porodnice, nemám žiadne výhrady, bola som spokojná s personálom,s prostredím a kedže to bol moj prvý porod, tak mi veľmi pomohli a ostali mi len pekné spomienky.
    Prajem ti nech je už len lepšie a nech ten posledný trimester prebehne bezproblémovo.
    Držím palce...:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak teď jsem si krásně poplakala. Je krásné, jak se snaží být tou naší oporou, ale pak zjistíš, že i oni jsou křehké bytosti.
      Moc ráda slyším, že vám vše dopadlo dobře i přes komplikace :-)

      Vymazat
  17. Ahoj Kačí :)
    Já teda miminko nečekám a mám ještě dost času, ale reaguji hlavně na Artyho. Nedávno jsem zažila něco podobného, kdy mě odvezla ráno rychlá do nemocnice a i přes to, že můj přítel bydlí 130km ode mě, se bez váhání sebral z práce a okamžitě za mnou přijel. :)
    Není nic krásnějšího než když víš, že na tobě někomu tak moc záleží :) Jste snad ten nejsladší pár, jaký znám a hrozně moc vám to přeju! :)

    Tvoje články jednoduše MI LU JU! :) U některých mi i slza ukápne :)
    Jsi skvělá.

    Přeju ti hlavně hodně zdraví, ať je ti lépe a všechno dobře dopadne :)
    Držím ti pěsti. Hodně sil! <3
    K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klárko, děkuji moc za obrovskou podporu. Moc si toho vážím :-)

      Vymazat