středa 22. února 2017

ZE ŽIVOTA: JAK TO ŘÍCT MANŽELOVI / PARTNEROVI?

Návod, jak to říct své drahé polovičce rozhodně neexistuje. Já osobně si myslím, že je důležité, jak daní partneři žijí, co je spojuje a hlavně, jak to v daný moment vycítí.

On si člověk může plánovat cokoliv, ale když přijde na danou situaci, tak mozek a rozhodnutí fungují úplně jinak.

Když jsme začali plánovat miminko, tak jsem si tak nějak představovala, jak bych to Artymu chtěla sdělit. Než nad přesným plánem jsem přemýšlela nad stylem. Řídila jsem se tím, že chlapi mají jednu zásadní životní roli a to požádat jejich slečnu o ruku. Tuto chvíli někdo řeší spontánně, dlouhodobě plánuje, nakupuje k tomu tisíc propriet, zarezervuje místo v té nejlepší kavárně, vystoupá na ajfelovku anebo prostě a jednoduše si klekne a vysloví se. Všechny tyto situace spojuje jedna věc a to, že by to mělo být výjimečné pro oba dva, ať je to, kde je to.

A tak jsem přemýšlela i já nad tímto sdělením. Kdysi Arty pro mě připravil nádhernou, ač pro někoho velmi obyčejnou žádost a já jsem si řekla, že toto chci také dodržet. Nechtěla jsem nic škrobeného, avšak jen jeden nezapomenutelný moment, který budeme vyprávět dětem, vnoučatům a třeba i pravnoučatům. Ale hlavně zůstane napořád v naší paměti.

JAK TO TEDY BYLO?
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem po bytě lítala jak naspeedovaný králík. Arty byl v tu dobu na služební cestě v Rusku a já nevěděla, co dřív.
Předešla tomu totiž jedna chvíle, kdy jsem si udělala test a byla tam opět jedna čárka. Zase. A znova. Tak nějak jsem už ani nedoufala, že by tam byly dvě, ale ta malá naděje tam vždycky je. A tak jsem po několik minutách smutně položila test na noční stolek, zachumlala se do peřin a začala plakat. Byla to taková ta chvíle, kdy už ani nedoufáte, ale stále doufáte a i po tak malé naději přijde tak velké zklamání. Stále jsem si kladla otázku "Proč?", proč zrovna my, kopala jsem nohama, hlavu si přikrývala dekou a nechápala, co si to pro nás ten život připravuje. Po několika minutách jsem se uklidnila a jen hleděla do bíle zdi. Byla to taková ta chvíle, jak máte pocit, že vám hlava praskne z milionu myšlenek, ale nakonec zjistíte, že tam máte úplně prázdno. Čisto prázdno. Vlastně jen koukáte a nechápete.

Za asi půl hodiny mi začalo něco hlodat v hlavě. Jakoby mi něco říkalo "Kačí otoč se a zkontroluj ten test". Říkala jsem si, že to je blbost, však jsem na ten test koukala asi 10 minut a to by to tam prostě bylo vidět. Aspoň ten očekávaný duch, který nám dá naději.

Nedalo mi to a opravdu jsem se otočila. Vzala jsem do ruky test a nechápala. Najednou tam byly dvě čárky. Dvě krásně plné čárky. Já na to zírala a teď teprve začal ten kolotoč myšlenek. Co? Řekla jsem si. Posadila se, promnula oči a opět zírala s otevřenou pusou. Najednou mi začalo bušet srdce neskutečnou rychlostí, nemohla jsem skoro dýchat, zvedla jsem se a začala chodit po bytě. Šla jsem do kuchyně, pak do koupelny, zpět do ložnice a zase do kuchyně. Vůbec jsem nevěděla, jestli mám někomu volat, křičet, brečet, smát se, prostě co se v tuto chvíli dělá. Nejraději bych měla u sebe Artyho, kterému bych skočila kolem krku a začala se radovat s ním. Jenže on byl tísíce kilometrů ode mě.

A tak jsem se znovu posadila, uklidnila se a zavolala svému doktorovi. Ten si mě pozval na krevní testy a na potvrzení těhotenství. Okamžitě jsem tedy pelášila do auta a jela za nimi. Odebrali mi krev a poslali mě domů. Normálně bych jela asi někam do kavárny, objednala si šálek čaje nebo kávy a kousek dortu. Teď mě to ale táhlo domů. Prostě jsem se chtěla jen zavřít doma, zachumlat se do deky a přemýšlet. Hlavně být potichu a sama.

Zanedlouho mi volala sestřička a pověděla tu radostnou zprávu. Věděla jsem, že bude dobrá. Protože její hlas byl tak krásně pozitivní. Bylo vidět, jak má radost za mě. Sdělila mi, že hladina hormonu ukázala, že se opravdu jedná o těhotenství, popřála hodně štěstí a hlavně, ať se opatruji. V tu chvíli jsem se tak potutelně pousmála a řekla si: "A je to tady! To je ten okamžik, na který jsem tak dlouho čekala".

Arty se měl vrátit domů tento večer. Ale pozdě večer. A tak jsem si říkala, zda mám na něj skočit v pyžamu mezi dveřmi a nebo počkat. Nakonec se mi vnukl nápad, že mu to chci předat i nějak hmotně. Ano, samotný test je hmotná věc, ale chtěla jsem to připravit trochu jinak. A tak jsem plná krásných emocí vytáhla z šuplíku rámeček, který jsme si koupili před několika lety v Marseille se slovy, že do něj dáme první fotku našeho miminka. Oprášila jsem ho od prachu, sepsala dopis a nalepila ho do něj spolu s pozitivním těhotenským testem.


Když Arty dorazil domu, tak jsem dělala jakoby nic. Nebylo to tak těžké, protože už byla hluboká noc. Ale abych pravdu řekla, tak v mé hlavě lítalo tolik myšlenek, že jsem stejně celou noc nespala. Jen jsem hypnotizovala mobil a čekala, až začne zvonit budík.

Jakmile se tak stalo, tak jsem se šla upravit, přichystala kameru na stativ, přichystala smoothie a řekla Artymu, že potřebuji dotočit úvod a záběr ke smůtýčkovýmu videu. Jemu to nepřišlo nijak divný a tak se usadil vedle mě před kameru a já začala žvatlat nějaké nesmysly. V tu chvíli jsem řekla, že pro něj něco mám a z pod polštáře vytáhla tento rámeček a předala mu ho.

Čekala jsem hodně věcí, třeba slzy a obětí, jak v americkém filmu nebo nějaké jeho vtipné poznámky. Ty Arty opravdu umí. (kdo ho zná, tak potvrdí, vždy nějakou situaci totálně zabije jeho vtípkem). On ale seděl a koukal do rámečku. Bylo vidět, že jeho mozek to absolutně nepobíral. Já se klepala, brečela a smála se. Pak jsem pronesla něco jako: "To mě ani neobejmeš?". Podíval se na mě a samozřejmě objal. Vypnula jsem kameru a bylo takové prazvláštní ticho. Prazvláštní, protože normálně doma zpíváme, mluvíme, prostě něco říkáme. Po asi čtvrt hodině bylo vidět, že to Artymu teprve docvaklo. Začal si zpívat, poskakovat a pořádně radovat. A já si říkala: "No konečně!" a potutelně se usmívala a užívala si tuto radostnou situací s ním.

Je pravda, že jsem asi čekala jinou reakci, ale upřímně po tom celém čekání na naše vysněné miminko se není čemu divit. Já to také nepobírala a to na mě nemířila kamera a ještě vedle mě neseděl někdo, kdo čekal na reakci. Prostě ten náš mozek si to potřeboval pořádně uvědomit, že to není jen sen, ale opravdová realita a že je tedy na čase se radovat.
A ještě ke všemu, kdybyste viděli mojí reakci na žádost o ruku, tak to bylo hodně podobné :-). Také by člověk čekal reakci, jak z amerického filmu a já jen civěla a kývala hlavou. Ale to vám povyprávím třeba jindy.


Tak jestli jste čekali nějaký návod na to, jak to sdělit svému partnerovi, tak jsem vás asi zklamala. Tímto příběhem jsem vám ale chtěla říct, že vlastně ani nezáleží na tom, jak to řeknete, ale co řeknete. Je krásné to podat nějak speciálně, jako třeba položit botičky na talíř místo snídaně, aktivně si hladit bříško a říkat, že se něco chystá a nebo prostě padnout kolem krku a začít křičet "Jsem těhotná.". Jsou prostě v životě situace, které je nejlepší udělat tak, jak to v danou chvíli cítíte, i když jste si to třeba plánovali jinak.

Já jsem za své rozhodnutí nadšená. Mám ty naše krásné emoce zachycené na kameře a stále nám na zdi visí rámeček se vzkazem "Ahoj tati, už se těším, až se za 9 měsíců potkáme. Tvé mimi." Pod tímto rámečkem se totiž schovává tolik emocí a štěstí, které rozhodně nejdou popsat slovy. Jsou uvnitř nás a navždy zůstanou.


Mějte se krásně a když mi napíšete, jak jste to sdělili své polovičce a třeba tím inspirujete další čtenářky, budu moc ráda. Ale chápu, že je to hodně osobní a plno lidí si to chce nechat jen pro sebe.

Hlavně se opatrujte.
Líbá vaše Kačí

34 komentářů:

  1. Slza mi ukapla. Ty tehotenství a porody mi nikdy nezevšední :)

    Mimochodem na těhotenských testech píšou, po po peti minutách /cca, páč je to asi u každého jinak/ se už sledovat výsledek nemá, že bývá chybný. Tedy zvláštní :)

    Já mám dve odrostlejsí děti, ale neprestávám být vděčná za ten zázrak.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Kačí. Naprosto tě chápu, taky jsem nějakou dobu čekala, než jsem se dočkala dvou čárek.. Ale nechápu,l žes to yvdržela do rána :).. Taky ta druhá čárka vylezla až po pár minutách, kdy jsem "věděla" že je zase negativní.. a najednou tam byly.. Chodila jsem v koupelně sem tam a nevěděla co se sebou.. Manžel si plánoval do diáře pracovní den a já jsem mu potom řekla, že ať si tam naplánuje ještě toto a přilepila na papírku krátký vzkaz.. Nemohla jsem s tím čekat, pracuji s rentgeny a inhalační anestezií, a v práci jsem to teda musela taky říct okamžitě, aby mě od těchto povinností omluvili.. tak aby to muž věděl dřív než oni, musel to prostě vědět okamžitě.. A byl to krásný okamžik. :) Měj se krásně Darma

    OdpovědětVymazat
  3. To je tak krásný článek!! Já to sdělovat polovičce nemusela, protože těhotenský test (pro jistotu dva :-D) jsme dělali spolu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Kačí, krásné, vžila jsem se do vás a jsem dojatá s vámi. Moc vám to přeju, užívejte si to a hlavně na sebe dávej pozor. :) A nápad s rámečkem je neskutečně originální a má rozhodně něco do sebe, vymyslela jsi to perfektně.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Kaci,
    ja vedela ze umim pocitat :-) Hned jak jsi zverejnila ze budes mit mimi tak jsem si rikala ze jsi asi uz byla tehu v zari v dobe kdy ja u tebe vyhrala soutez "dyzajn market podzim" Psala jsem v prispevku neco o tom ze je mi 35 a mam prvne v zivote v brisku bublinku a chci s ni jezdit hodne na vylety a proste si chci to tehotenstvi uzit...
    Tak tohle jsem napsala myslim v sobotu, v pondeli u tebe vyhrala a v utery o vymodlenou bublinku prisla...
    Sobotu v Praze jsem malem odpiskala a chtela vyhru prenechat dalsimu, ale muj skvely chlap me proste nalozil do auta a jeli jsme! A ja si to moc uzila!!! 😃
    A ted uz zas mesic co mesic brecim do polstare...

    Omlouvam se za nevesely prispevek, ale muselo to ven! 😃

    Uzivej si to a davej na sebe a chlapaka v brisku pozor!!!

    Misa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo drž se, taky jsme takhle o bublinku dvakrát přišli a teď už jsem v 6. měsíci. Přijde to, neboj. Ale pomohli mi až změnit práci a vypnout hlavu.

      Vymazat
    2. Dekuji za podporu!
      Tobe klidne tehotenstvi a at je tvoje/tvuj Bublinka/Bublinak, ty a vsichni kolem zdraví! :-)
      M.

      Vymazat
  6. To je tak nádherný! Mám úplně husí kůži a moc Vám to přeju <3

    OdpovědětVymazat
  7. Ještě jednou gratuluju k mimču :) Ono to tak kolikrát je, že rekce je jiná, než člověk čekal, ale je důležitý, že jsou oba šťastný :) Ne každý to přece musí projevovat tím, že bude skákat dva metry vysoko, kolikrát takový člověk ani takovou radost ve skutečnosti nemá :) Každopádně je na vás obou teď vidět, jak moc se na mimčo těšítě :) Přeju vám to!
    www.allexa.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To máš pravdu. A přesně tak to beru. Nikdy člověk neví, jak se zachová i když si to může stokrát plánovat. A naopak takovéto reakce píše sám život, než reakce jak z amerických filmů :-)

      Vymazat
  8. Je to nádherný spôsob ako to povedať, mňa to napríklad inšpirovalo, je to tak krásne... :)

    OdpovědětVymazat
  9. Krásný článek, myslím, že jsi mu to oznámila perfektně :) Strašně moc Vám to přeju a modlím se za Vás, ať všechno dobře dopadne :)

    OdpovědětVymazat
  10. ahoj Kačko, pěkný článek. Dokážu se vcítit do tvých pocitu. Bude to 5 let co jsem toto prožila a hned dvakrát. Máme dvě děti a těhot.testy máme shovaný také. Arty je určitě štastný, na chlapy se musí jasně a srozumitelně:-) myslím,že to absolutně nečekal. Nevím jak dlouho jste se snažili, ale podařilo se a to je velke stesti. Preji vam zdrave miminko, spokojene kojeni, Tery

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tery, děkuji moc. Bylo to určitě tím, že jsme čekali déle, než je zdrávo. Tak to spíš ten mozek nepobíral a potřeboval tu zprávu vstřebat :-)

      Vymazat
  11. kači nevim zda se příspěvek odeslal???

    OdpovědětVymazat
  12. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  13. Kaci, krasny pribeh :) Ja manzelovi dala obalku s dvěma pozitivními testy a pripsala "Vypada to, ze budes TÁTA!" :) K tomu jsem koupila linecke srdicko s marmeládou. Proste jednoduse, ale od srdce. Měli jsme oba velkou radost!

    OdpovědětVymazat
  14. To je naprosto dokonalý článek a krásně napsané ♥ Museli jste mít oba obrovskou radost :) A vymyslela jsi to fakt skvěle a hodně originálně. :) Ještě jednou gratuluji k miminku, budete určitě báječní rodiče pro toho vašeho malého ♥ :) www.fitfoodhealthy.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  15. To je hezký ��❤

    OdpovědětVymazat
  16. Ahoj Katy, moc vám přeji miminko a tu radost, kterou cítím z toho co píšeš! Když jsem sledovala tvoje videa o vaření, často mě napadlo, že by ti slušelo miminko a že bych byla zvědavá, jak by se změnil tvůj přístup k vaření, kdybys byla máma. A je to tady :) S manželem se už 16 měsíců radujeme ze syna Martínka. Ještě nikdy jsem nenapsala žádný komentář nikomu na blog, ale když čtu tvoje povídání o miminku napadá mě - zvážila jsi, co všechno o své rodině chceš zveřejnit na internetu? Nesmírně si toho vážím, že mám možnost nahlédnout do tak soukromých stránek vaší domácnosti! Možná to bude znít hloupě, ale může se stát, že za čas bys mohla litovat, co všechno se vlastně o vás veřejně ví. Mně k té myšlence přivedla moje gynekoložka, když jsem odmítala 3D ultrazvuk našeho miminka. Ona mně řekla, že já ten ultrazvuk sice nechci, ale co moje dítě? To možná za čas bude chtít vidět fotku z 3D ultrazvuku. Ten ultrazvuk jsme stejně odmítli(nechtěli jsme znát pohlaví a chtěli jsme jeho tvář poznat až se narodí), ale přivedlo mě to na myšlenku, že vlastně moje rozhodnutí nejsou jen moje, že zodpovídám i za své dítě. No a když čtu tvoje řádky o výběru jména, o tom, že prožíváš nevolnosti, o manželovi... říkám si, jestli jsi dobře zvážila i to, jak se na to bude dívat váš syn. Nemyslím to zle. Já mám z internetu respekt a nic tak soukromého bych takto nezveřejnila. Držím vám palce, ať jde všechno jak má :)
    Eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toto jste jde, psaní ,ale co potom fotky... To si dítě nevybere.

      Vymazat
    2. Evo, ja zas UTZ minimalizovala jak to šlo na minimum. Mela jsem zhruba tři a jen opravdu minimum času. Jen to nejnutnější zjišťování, že je v se ok a první AZ ve 3.měsíci. Jsem.přesvědčena z názorů citlivých lidi a léčitelů ( ano není to téma pro všechny ) ze mimi proziva sileny stres a strach o život při frekvencích UTZ. Ale když vidím fotky z 3D apod, je to nádhera :)
      O to jsem holt sebe a svého děti ochudila.

      Vymazat
    3. Samozřejmě jsem nad tím hodně přemýšlela. A pokaždé to s manželem konzultuji a každý článek mu dávám před zveřejněním číst.

      Tohle, co píšeš je naprostá pravda. Na druhou stranu nad tím asi tolik nejde přemýšlet, protože tohle je jednoduše dnešní doba. Ano, jsou různé názory a nikomu nic neberu, každý to vidí dle svého, dle dané situace a také dle toho, jak vůbec žije. Asi je to tim, že už bloguji nějakou dobu a prošla jsem si tím, čím jsem si prošla, že jsem si řekla, že otevřít toto téma není nic strašného, naopak může motivovat spoustu lidí a říci jim tím, že je důležité neztrácet naději. Proto jsem vůbec rubriku ze života vytvořila. Přemýšlela jsem nad ní asi rok. A jsem zatím ráda. Každopádně je možné, že mi moje mimčo celý blog otříská o hlavu a nebo naopak bude vděčný za to, že jsem sepsala veškeré momenty a rád si to jednou sám přečte. Sama nevím. Ale jak jsem už několikrát říkala, je lepší žít přítomností, než přemýšlet nad tím, co by mohlo být, kdy to třeba vůbec nikdy nepřijde.

      Ale samozřejmě holky máte pravdu, děkuji za zprávu a věřte, že nad tím přemýšlím pořád. A zatím mi tohle podělení se o své pocity hodně pomáhá :-)

      Vymazat
  17. krásný článek, já už mám toto dávnou za sebou, nicméně pořád vzpomínám na to krásné období.... :-) napadlo mě, ale stejně jako Evu přede mnou, zda to nejsou už moc intimní věci, které nám sděluješ... na mě asi až příliš a až tak ven bych s nimi nešla, ať už o těch jménech nebo o tom sdělení těhotentví manželovi.. ale možná jsem jenom přecitlivělá, pro mě jsou některé informaci "svaté" a patří jenom nám.. možná to jako blogerka vidíš jinak.. přeji krásný den:-)) Eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono je to takové těžké. Když jsem začínala, tak bych o sobě ani neřekla, že bydlím v Praze z určitého strachu, pak se člověk uvolňuje a vlastně pak zjistí, že je to jeho život a už to tak nějak nevnímá.
      To je jaké když jedné blogerce myslím vloni zemřel tatínek a ona ještě ten den to vyvěsila na sociální sítě. Asi to vnímala tak, že se prostě o to chce podělit a tak nějak si ulevit a tím se i vypovídat. Prostě už nad tím nijak nepřemýšlela. Já jsem tenkrát říkala, že nemám nic proti to říci, však to je život, ale asi bych neměla sílu na to to říct hned ten den, ale třeba za několik měsíců, až bych se s tím srovnala.
      O jménech mi to asi moc intimní nepřijde. Ptalo se mě tolik lidí, že zase jim neodpovídat mi bylo hloupé, když to netajím a tak jsem to sepsala. Článek o sdělení je asi nejintimnější, který jsem kdy na svět pustila a je pravda, že jsem nad ním hodně přemýšlela, zda to vůbec udělat a pořád jsem ho měla v konceptech. Zatím toho nelituji, ale samozřejmě počítám s tím, že se to třeba jednou tahle otevřenost může nevyplatit a nějaký rejpal se na mě pěkně povozit.
      Vše ale konzultuji s manželem a nikdy bych nevypustila ven nic, co by se mu příčilo a řekl, že to je až moc :-)
      Ještě jsem chtěla něco říct, ale už jsem to zapomněla. Klasika :-D

      Vymazat
  18. Chlapům tohle prostě chvíli trvá, než jim to mozek přepracuje :-) Manželovi jsem těhotenství oznámila hned, protože vím, co to pro něj znamená před osmi lety mu doktoři řekli, že je nepolodný a přirozenou cestou mít děti nebude... Nikdy nevěřte doktorům úplně vše, zázraky nejsou v jejich kompetenci :-)
    S jistotou jsem přišla domů, že jsem určitě těhotná, že to cítím a jdu si udělat test, tvrdil, že je to blbost, že budem opět zklamaní a šel do lesa... Měl počkat, protože jsem měla pravdu... tak jsem mu test poslala mms...i přesto, že věděl co podnikám, tak mu to chvilku trvalo, než mu to došlo... A teď po pěti letech dalšího snažení, jsem držela tradici a dostal mms znovu :-) I když nebudu popírat, že jsem přemýšlela nad něčím originálním...ale prostě to bylo i pro mně šok, že to po tolika letech dopadlo, že jsem s tím nechtěla otálet :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani si nemyslím, že to je o chlapech, protože mně to mozek také chvíli nepobíral, ale spíš o tom, co daný pár prožívá.
      Protože je jasné, že plno lidí, kteří to mají na poprvé nebo klidně náhodou nebo poměrně rychle, tak to tak neřeší a berou jako přirozenou věc, než lidé, kteří tráví měsíce ve slzách, že se nikdy nedočkají.

      A víš co? Strašně se mi líbí, že jsi tradici dodržela. Naopak. A víš co je nejkrásnější? Že příroda je prostě mocná čarodějka a takhle vás krásně obdarovala navzdory názorům lékařů. Moc gratuluji :-)

      Vymazat