Sice na mém blogu již běží adventní soutěže, ale já až dnes našla chvilku na to, sepsat článek o mém Halloweenu. Myslím, že to nikomu vadit nebude, zvlášť když vám prozradím, že byl plný dětské radosti a jídla.
Ano, ve chvíli, kdy se většina lidí z mého okolí či těch, které sleduji na IG oblékali za příšery, vytvářeli nádherné a děsivé sexy kostýmy a chystali se na velkolepou párty, tak já se rozhodla vydat na dětskou besídku.
Asi si říkáte proč, když sama děti nemám. Jednoho dne jsme si ale s kamarádkou řekly, že jsme se dlouho neviděly a že by to chtělo napravit. Nenapadla nás lepší akce, než právě dětská halloweenská besídka.
Celkem naivně jsme si myslely, že si sedneme ke stolu, budeme si popíjet kavičku, pojídat dorty a užívat si té správné holčičí chvíle. Přesněji bych řekla, že já si to tak myslela. Je vidět, že sama děti nemám a nevím, jak to vlastně chodí. Ale tak jsem si myslela, že děti si budou hrát a my pořádně drbat. Opak byl pravdou. Ale co vám povím, bylo to úžasné. Ta dětská radost dokáže člověka tak nabít energií.
Na halloween jsme zašli do
Sokolovny Průhonice a vzala jsem s sebou svou úžasnou kamarádku Kristýnu, jejího syna Dominika a Domči sestřenici Adélku.
Týnka se starala o Domču a já si užívala Adélky. Po příchodu do
Sokolovny nám byl vysvětlen program, děti si vybraly vlastní dýni a zábava mohla začít.
V tuto chvíli začala hlavně pro mě a Týnku. Dětem jsou totiž 3 roky a tak dát jim do ruky ostrý nůž a nařídit jim, aby si vydlabaly dýni bylo celkem nereálné. Ne celkem. Bylo to nereálné.
A tak jsme do ruky vzaly nůž my dvě, důkladně jsem s Adélkou probrala taktiku dlabání dýně (upozorňuji, že to bylo moje první dlabání dýně v životě) a pustila jsem se do toho.
Ze začátku to byla pohoda. Něco málo jsem pochytila z video od ACOS holek, které o tom točily video a tak v odřezávání vršku jsem působila jako mistr dýňař.
Pak ale nastala ta pěkně nechutná část. A to vzít holou ruku a tou vyndat obsah dýně. Ano. V tuto chvíli jsem pochopila, proč dýně patří k halloweenu. Nejen že je pěkná barevná a má sezónu, ale je to vážně nechutný. Přišlo mi to, jak když vyndavám někomu mozek z hlavy (tuto mojí myšlenku raději ignorujte).
A tady je výsledek. Když jsem dýni dodlabala, připadala jsem si vážně úžasná. Tyjo, v takovou pěknou dýni bych asi ani nedoufala. Pak jsem se ale rozhlédla okolo a zjistila, že moje dýně vypadá jako na úrovni toho tří letého dítěte a ti praví mistři právě dotesávají životní vrcholové dílo.
No dobře. Adélka měla radost. Ale to ještě netušila, že s mojí dýní opravdu nevyhrajeme. Nevadí.
Dýně svítila a děti měly radost.
Jo a tady u té fotky jsem zjistila další poznatek. Vyfotit díte a ještě ke všemu dvě na jedné fotce je dost nereálné. Toto je asi 15tá fotka a ta byla vyhodnocena jako nejlepší. Nevadí. Než se mi nějaké mrně narodí, tak to budu trénovat na hafanech. To půjde Kačí!
Dýně jsme odevzdali do soutěže a putovali jsme na další aktivitu.
U velkého stolu se shromáždilo asi 15 děti, každé si vzalo své omalovánky ve strašidelném duchu a malovaly si.
Teď jsem si myslela, že nastane ta naše chvíle, objednáme si kávičku a usedneme ke kusu řeči. Aha. Kačí nebuď naivní. Děti chtějí pozornost. A tak to nakonec dopadlo tak, že děti diktovaly jakou barvičku kam máme vymalovat a vlastně jsme malovaly my a ony dohlížely. No, taky dobrý. Víte jaký je to relax? Někdy to zkuste.
Už chápu, proč tak frčí ty antistresové omalovánky :-)
Nejkrásnější na dětech bylo to, jak to každé dítě chtělo mít nejkrásnější a vlastně žádné nevědělo, jak by to mělo vypadat. A přesně jako tahle holčička, tak na sebe stále koukaly a doslova opisovaly. Jak rozkošné.
Ještě musím dodat, že celá akce se konala ve velké tělocvičně, kam běžně chodím na jógu nebo jinou skupinovou cvičící lekci. Celá místnost byla nádherně vyzdobená a to do posledního detailu.
Kdo chtěl, tak mohl dítě "odevzdat" v tělocvičně a usednout do restaurace a vychutnávat si ten dortík. My se rozhodly si zarezervovat stůl přímo v tělocvičně a pozorovat tu dětskou radost. A vlastně jí s nimi prožívat.
A teď začala ta pravá radost. Opravdu. Přišla dvě děvčata, v ruce mikrofon a rozjely tu pořádnou jízdu. Začaly zpívat, tančit, zapojily do toho dětičky a vlastně i dospěláky. Bylo to vážně suprové.
Nikdo se nestyděl. Což jsem byla vážně překvapená. Když jsem totiž byla malá, tak jsem byla takový ten druh dítěte, kterého jste někam postavili a ono tam zůstalo. Prostě jsem se tak strašně styděla, že dokud mě nikdo nechytl za ruku, tak jsem nikam nešla.
Dominiček a Adélka byli úžasní. Vůbec se nestyděli a naopak to tam pořádně rozjeli.
Po dvou hodinách nepřetržitého tance nastala chvilka, kdy jsme si sedly. Já i Týnka. Děti ne. Ty to tak strašně moc bavilo a fascinovalo, že se téměř nedošli ani napít.
Nyní začala soutěž o tu nejlepší masku. Měla být vlastnoručně vyrobená. Pro mě, jakožto celkem manuálně zručného člověka je to úžasná zábava. Ale pro Týnku už tak moc ne. Mně to přišlo vážně vtipné, když mi Týnka popisovala, jak masku tvořila nebo co by vlastně vůbec mohla vytvořit.
Nakonec jí musím pochválit a poprala se s tím bravůrně. Aby to nikomu nebylo líto, tak všechny děti dostaly bonbonek a mohly dále dovádět.
Nakonec bylo ale přeci jenom vyhlášení a to 3 místa o nejhezčí dýni a 3 místa o nejlepší masku.
Asi vás nepřekvapí, že jsme se, tedy přesněji děti, ani na jednom místě neumístily. Nevadí. Vlastně jim to bylo celkem fuk.Měly balonek a hrála hudba plná tanců a to je bavilo mnohem více, než nějaká cena. Za to je chválím.
Už se blížíme ke konci. I když jsme v tuto chvíli stáli v nekonečné frontě. Ano. Malování na obličej.
Pamatuji si, že když jsem byla malá, tak to bylo místo, kam jsem vždy musela. A i když jsem už velká, tak mi to stále zůstalo. Ano. Musela jsem tu frontu vystát. Ta hodina za to stála.
I když jsem si neodnesla ani tečku na tváři, tak Dominiček a Adélka ano. A ta dětská radost za to vážně stála.
No a teď přišel vrchol večera. Kouzelník.
Dětská očka se rozzářila. Všechny usedly a s nadšením kouzelníka pozorovaly.
My také usedly. Ano, konečně. Konečně jsme seděly. Děti stále naspeedované a my totálně vyřízené. Vůbec jsem nechápala, jak může být náročné takhle 4 hodiny řádít. A také absolutně nechápu, kde ty děti berou tu energii. Takže místo pořádného poklábosení jsme spíše jen úplně vyčerpané pozorovaly toho kouzelníka. Ano. Zase s dětmi :-)
K tomu jsme si ale objednaly konečně něco k jídlu. Po tom hopsání mi tak vyhládlo, že jsem neodolala pořádnému kuřecímu vývaru. Ten byl vážně výborný. Jako od babičky.
Týnka si k tomu dala Caesar salát s kuřecím masem.
A já Club sendvič. Ten nešel sníst. Až jsem si říkala, že je škoda, že tam nebyl Arty. Ten by to určitě dojedl. Já zvládla jednu půlku a i po té jsem byla úplně přecpaná.
A to je konec. Kouzelník dočaroval. My polkly to poslední sousto a po 5ti hodinách odcházely domů.
A nebudu vám lhát, když vám řeknu, že jsem spala jak to miminko.
No a proč vám to píšu? Pro mě to byl tak krásný den. Nikdy by mě nenapadlo, že si takovouhle akci mohu užít víc, jak kdybych byla někde v klubu. Asi je to už tím věkem.
Na závěr by mě zajímalo, zda to tak máte také a popřípadě, zda jste nějakou tu akci s dětmi letos také zažili.
Jo a nezapomeňte!!! Na blogu běží soutěž o úžasné ceny právě do Sokolovny Průhonice!!! Odkaz ZDE.
A jestli se vám to líbilo, tak 4. 12. 2016 se koná podobná akce. Vstupné je jen 200 Kč a děti budou maximálně nadšené. To vám zaručuji.
http://www.sokolovnapruhonice.cz/novinky/494_MIKULAS-V-SOKOLOVNE.xhtml
Elite bloggers - content marketing.
Žádné komentáře:
Okomentovat