Co teď? Uběhla nějaká doba a my se rozhodovali, co teď. Budeme to zkoušet přirozeně? Nebo se nadále svěříme do péče lékařů? Já věděla jedno, potřebuji, aby se něco dělo. Tak nějak jsem potřebovala zaměstnat hlavu. Přišli jsme tedy za lékařem na kliniku a bavili se o tom, jaké jsou možnosti.
Sama za sebe musím říct, že toto období bylo sakra náročné, ale zase musím říct, že jsme se cítili silní, odhodlaní. Takže jsme asi překvapili našeho doktora, když jsme tam přišli plní úsměvu a energie. Člověk si sice doma stále občas posmutněl, ale zároveň měl nějaký další hnací motor a ten se jmenoval Naděje.
Pamatuji si, jak jsme seděli u něj v ordinaci a řešili naše možnosti. Od pojišťovny máte totiž hrazené 4 zákroky. Ale není to úplně přesně. 3 zákroky máte hrazené z půlky. Takže stejně doplácíte 20-30 tisíc za každý, dle zákroku a dalších specifikací. Čtvrtý zákrok je hrazen pouze ze čtvrtiny. Ale i to je dobré. Sice je strašně smutné, že mnoho lidí nemá ani na ten jeden. A my na tom byli podobně. Možná si myslíte, že máme tolik peněz, že můžeme mnoho. Ale nebylo tomu tak. Každý měsíc jsme škudlili každou korunku na budoucnost. Mnoho lidí nás už doslova otravovalo otázkou, proč si nevezmeme hypotéku, proč bydlíme v podnájmu. My jsme stále odpovídali, že nemůžeme, protože všechny peníze jdou do těchto zákroků. A jednou řešit, zda zaplatím hypotéku nebo dítě jsem opravdu nechtěla.
V této době jsme měli za sebou 2 odběry, takže nám zbývalo částečně hrazené další 2. I přesto jsem se svého lékaře zeptala, kolik takový zákrok stojí mimo pojišťovnu. Potřebovala jsem to vědět. Myslela jsem si, že to bude třeba 100 tisíc. A kdy mi odpověděl, že to je kolem 60 tisíc, tak jsem mu na to odpověděla: "Jooo, to je v pohodě.". On se na mě podíval a řekl, že ne pro každého je to v pohodě. V tu chvíli netušil, že náš účet je téměř prázdný. A tak jsem mu řekla, že pro nás také ne, ale víme, že máme auto a jsme odhodlaní ho kdyžtak prodat. V tu chvíli nechápavě koukal. Ale pro mě dítě byla opravdu priorita číslo jedna. Dokáži si představit život bez mnoha věcí, ale bez dítěte ne.
A tak jsem se ho ihned zeptala, za jak dlouho můžu jít na další odběr vajíček. On mi vysvětlil, že nejprve je důležité, abych ukončila šestinedělí. Ano. Pokud to nevíte, tak i po potratu žena prožívá šestinedělí. Což je strašně zvláštní a mě to vůbec nenapadlo, ale vlastně je to logické. Placenta a pupečník vzniká už v prvních dnech těhotenství a vše je potřeba vyčistit a začít novou periodu. To vše bohužel ve smršti hormonů a emocí.
Dále mi vysvětlil, že dříve se říkalo, že je nejlepší otěhotnět do roka, ale dle nových studií je to do půl roka. Tělo je připraveno a ta šance na početí je mnohem větší. Tak nás vybídl, ať to zkoušíme přirozenou cestou. Na to jsem se ho ale zeptala, zda by se šlo domluvit výhledově na inseminaci. Tak nějak jsem to cítila. Někdo by řekl, že jsem by hr, ale já to tak cítila.
V jeho očích a hlasu bylo cítit to, že se bojí, že přijde opět velké zklamání. Bál se, že se na to tak upneme, že když inseminace nevyjde, tak nás to položí. Ale já to cítila jinak. A tak po určité době jsme se na tu inseminaci připravovali.
Chodila jsem na kontroly, odběry, vyšetření. A ve chvíli, když jsme uznali za vhodné, přesněji pan doktor, tak mi nasadil léky. Těch léků není tolik. Nasazují se hlavně na posilnění ovulace a dále na udržení plodu, které se buď vysadí ihned nebo v případě početí vysazují postupně.
Já bych vám toto období strašně ráda popsala detailně, ale můj mozek ho vytěsnil. Nyní mi přijde, že se to nikdy nestalo. Tobínek nám tak zapadl do života, že mi přijde, že tu s námi byl vždycky.
V den ovulace jsem šla na sál a na inseminaci. Opět nastával klasický kolotoč. Manžel musel přijít ráno, ze spermií vytvořili takovou jakoby redukci a tu mi vpravili přímo do dělohy. Na předchozí klinice to prováděli na gynekologickém křesle v ordinaci, tady si ale dali záležet na prostředí a hlavně komfortu klientky. A to tak moc, že bylo povoleno, aby byl manžel se mnou na sále při daném zákroku.
Asi vás to ale překvapí, já to odmítla. Tak nějak jsem se na tento zákrok nechtěla vůbec upínat. Brala jsem to tak, že se to děje, že je to další naděje, ale už jsem se nechtěla hroutit z dalšího nepovedeného pokusu. Manžel měl tehdy i hodně práce a tak jsem mu řekla, aby na mě nečekal a odjel do práce. Že to zvládnu sama. Prostě kdykoliv je potřeba poslouchat sebe a dle toho se řídit.
Seděla jsem si tak sama v čekárně a přemýšlela nad vším. Nad vším, co jsme prožili a také jsem koketovala s myšlenkami, co ještě zažít můžeme. Byla jsem obklopená mnoho ženami, které už těhotné byly a také ženami, které na tento zázrační a požehnaný stav čekaly. Až jsem přišla na řadu.
Sestřička mě opět zavedla do místnosti před sálem, kde mi předala andělíčka, čepičku a vyzvala, že až budu převlečená, ať skrze lepivou podložku, která odstraní nečistoty z nohou vešla do sálu. Zde čekalo několik odborníků a můj pan doktor. Zkontrolovali znovu mé kontaktní údaje, aby se to schodovalo s danou zkumavkou od manžela.
Ležela jsem na sále, kde byla polotma. Nad hlavou jsem měla zhasnuté zářivky, které byly zasazené do kovového rámu. Ten rám působil jako zrcadlo. A tak jsem viděla v přímém přenosu, jak probíhá celý zákrok. To bylo na tom vlastně hrozně pěkné. Po tomto zákroku mi natáhli nohy na lehátko, přikryli mě dekou, zhasli a řekli mi, ať minimálně 30 minut odpočívám. Opět mě sestřička pohladila a odešla.
Tak jsem si tam ležela, polospala a přemýšlela. A přemýšlela. Po 30minutách za mnou opět přišla sestřička, přivedla mě k mým věcem, vyzvala mě, ať se obléknu, rozloučila se se mnou a odešla. Následně jsem se jen na recepci objednala na další kontrolu a odjela domu odpočívat.
Teď už nezbývá nic jiného, než doufat a věřit...Na to myslete. Víru a naději nám nikdo nevezme!
Žádné komentáře:
Okomentovat