ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 20

V celé cestě jsem zapomněla na pár věcí. A to je další věc, která mi pomohla se tak nějak držet. Protože, jak už jsem několikrát psala, když zaměstnáte mozek, tak to jde vše tak nějak lépe. A je jedno čím. Hlavně, abyste u toho byli spokojení.

Já jsem někdy v roce 2015 dostala nabídku vydat kuchařku. Tyto nabídky jsem dostávala poměrně často. Teď to zní docela nafrněně, ale myslím to tak, že to sem tam chodilo, ale já nikdy neměla sebevědomí tu nabídku přijmout. Byla to doba, kdy blogerky knihy nevydávaly jako na běžícím páse a tak mě nikdy nenapadlo, že by o to mohl být taková zájem. A ještě o moji knihu?

Jenže takto nabídka byla jiná. Oslovila mě Terka Nekorancová, která sama píše blog a já jí sledovala již delší dobu. Tehdy jsem ale nevěděla, že sedí i na židli v nakladatelství. Často jsme si něco komentovaly a tak nějak o sobě věděly. Když mi tedy napsala, hned jsem tomu dávala větší pozornost. Ptala se mě, co bych chtěla vydat a jak bych to viděla a já jí začala psát o nápadu vydat knihu o smoothie, která bude z převážně lokálních surovin a řazená dle ročního období. Nic takového na trhu ještě nebylo. Vše bylo ze zahraničí a tedy plné surovin, které tady běžně neseženeme nebo seženeme dost draze. A Terka mi na to tehdy odpověděla, že přesně něco takového chtěli vydat, ale že mi to nechtěla podsouvat a tak se náš střed zájmu spojil. Slovo dalo slovo a my see dohodly.

(Jinak, Terka je tak skvělý člověk, že díky ní se mi kuchařka vydávala úplně dokonale. Pokud někdy vydám další knihu, tak to bude rozhodně s ní. Doteď jsme v kontaktu a doteď jsem strašně ráda, že jsem jí poznala.)

Knihu jsem tedy začala psát a vyplňovala s ní svůj volný čas, který mi jinak sloužil tak akorát k tomu se hroutit, brečet a pokládat si otázku proč. Takhle na to nebyl čas a já svou energii nevkládala to ronění slz, ale do něčeho smysluplného. Aspoň v to doufám. Jelikož se prodalo opravdu nepředstavitelné množství knih, nepředstavitelné pro mě a také i pro nakladatelství, tak věřím, že knihu máte rádi a stále vám dělá v kuchyni společnost. :-)

Kniha je tedy takové moje miminko. Proč vám o ní ale píši v tomto příběhu. Je s ním spojená více, než si asi dovedete představit. Je v ní kus mě, kus...koho? To se dozvíte za chvíli, kdy na to navážu.


Byl duben a já se rozhodla pro radikální krok. Odejít ze zaměstnání a vystoupit ze své komfortní zóny. Ono mít pravidelný příjem na účtu, ze kterého zaplatíte nájem je strašně super, ale na druhou stranu mít klid a dítě je pro život to hlavní. A já to tak cítila. Po dlouhé, mno vlastně krátké debatě jsme se s manželem dohodli, že to zvládneme a já odejdu. On to viděl jasně, už dlouho mi říkal, ať dělám to, co mě baví a zkusím se živit vařením, focením, blogem, správou sociálních sítí a tak. Já se toho ale bála. Nikdy bych nevěřila, že budu mít takové štěstí a budu moci dělat to, co miluji. To, pro co budu každý den vstávat, kreativně myslet, tvořit a hlavně, budu pánem svého času. A to se stalo.

V době, kdy živit se blogováním a aktivitami kolem bylo něco nereálného jsem se pro to rozhodla a šla do toho. Sice jsem si vyslechla od svých kamarádu rýpance stylu, zda ještě někdy budu normálně pracovat a tak, ale je fakt, že tito lidé náš příběh neznali a tak mě možná vnímali jako člověka, který si chodí po kavárnách a nic nedělá. Práce za tím bylo ale hodně, konečně jsem měla vidinu toho, že se budu vzdělávat jak ve focení, tak vaření, že konečně rozhodím sítě a začnu někomu pomáhat se správou sociálních sítí, že budu fotit produktovky, že budu kreativec.

A tak jsem podstoupila třetí uměle oplodnění, odešla na neschopenku a čekala, co bude. Budu těhotná a bez zaměstnání? Tedy bez příjmu, ač bych mohla být na neschopence do porodu a mít stálý příjem bez práce? Ano, i takhle plno lidí přemýšlí. Já se toho ale vzdala. Raději jsem šla do velkého neznáma. Ono jít do neznáma a do nejistoty není nic dobrého a je dobré to vždy důkladně zvážit, já to tak ale cítila. Věděla jsem, že když to nevyjde, ať už být full time kreativcem nebo další pokus umělého oplodnění, tak jinou práci najdu...s tím jsem na kryoembryotransfer odcházela...

Proč jsem vám tohle popisovala? Je mi jasné, že podobnou otázku řeší mnoho z vás. Není to snadná otázka, ani snadné rozhodnutí. Ale člověk musí zvážit to, zda ten stres za to stojí, zda zrovna ten stres ze zaměstnání není ten stres, proč to těhotenství nevychází. Je to možné, ale také to nemusí být pravda. Je mi jasné, že kdybych neměla vidinu něčeho nového, tak bych doma nedokázala sedět. Sedět a jen čekat. A také jsem si řekla, že nás to možná vyjde "levněji", když budu doma a otěhotním, než když budu mít sice stálý příjem, ale neustále platit tyto zákroky. Takže tohle si důkladně rozmyslete a já vám přeji jen to nejlepší a ať si vybere přesně tu cestu, která vás bude dělat šťastnou.

V dalším článku se vracím k době po kryoembryotransferu. Článek bude hodně dlouhý, tak se na to připravte.

Žádné komentáře:

Okomentovat