čtvrtek 13. července 2017

ZE ŽIVOTA: NOVÝ ŽIVOT 1/3

První článek "Cesta do porodnice" naleznete ZDE.
Druhý následující článek "Nový život 1/3" naleznete ZDE.
Třetí následující článek "Nový život - jak jsem přišel na svět 2/3" naleznete ZDE.
Čtvrtý článek "Nový život - pobyt na JIPu" naleznete ZDE.

A jsme tady. Uff. Doposud jsem sem jezdila vždy jen na vyšetření. Teď tu jsem kvůli porodu. Jaké to bude? Bude to takové, jak všichni říkají? Že porod císařským řezem je brnkačka a proto si ho i dobrovolně platí? Jak víte, já chtěla rodit přirozeně. Chtěla jsem prožít ten pocit nervozity a čekání, také kontrakce (ač vím, že není o co stát) a hlavně ten pocit, kdy po několika hodinách se zrodí nový život. Ta chvíle, kdy člověk po dlouhé cestě dojde na konec pro tu nejsladší odměnu. Ale osud to chtěl jinak. V něčem je to podobné, v něčem lehčí a v něčem náročnější. Každopádně už je rozhodnuto a já se začínám nervózně těšit...
Stála jsem v chodbě a zazvonila na zvonek. Sestřička mi řekla, ať chvíli počkám, že si pro mě přijde. A tak jsem stála dále a hleděla z okna na tu nádheru. Tou nádherou myslím architekturu této nemocnice. Volila jsem si jí hlavně kvůli specializaci na rizikové porody, ale také kvůli té atmosféře, která tu je. V této porodnici se člověk necítí jako v nemocnici, ale jako někde na zámku nebo spíše ve škole kouzel u Harryho Pottera.

Arty si odskočil a já měla další prostor jen sama pro sebe. Ta chvíle, kdy jsem si opět promítla tisíce myšlenek. Nikdy na to nezapomenu. Byla to chvíle, která se jen tak neopakuje. Chvíle plná neznáma, ale obrovského těšení.
Cítila jsem se stále plná sil. Stále plná nadšení a radosti. Vždyť už je to tady. 3 roky jsem se každý den modlila, abych zahlédla 2 čárky na těhotenským testu. 3 roky plné doufání, věření, nadšení, smutku, slz a dalšího boje. Ale po 3 letech jsem se i já dočkala a zahlédla to tam. Pak následovalo 9 měsíců nošení toho největšího pokladu pod srdcem. A kolik jsme toho prožili. Myslím, že jsem měla tu nejtlustější těhotenskou průkazku plnou zpráv z nemocnice v historii (dobře, snad ne v historii, ale pěkná byla). V porodnici jsme byli jako doma. Ale stálo to za to. Bojovali jsme statečně a díky tomu si jdu pro tu největší odměnu. Pro svého syna.
Po chvíli pro mě přišla sestra a já šla na přípravu. Natočili mi monitor, sepsali aktuální stav, vyplnili nespočet papírů a probrali všechny zprávy, které jsem přinesla v těhotenské průkazce. Bylo to dlouhé, bylo jich hodně, ale v celé nemocnici vládla úžasná nálada. Sestřičky vyprávěly vtipy, doktor byl také šprímař a já místo toho, abych si nervozně okusovala nehty, tak jsem se smála od ucha k uchu. V hlavně mi běžela myšlenka, že jsem si vybrala správně. Co víc si přát, než dobrou náladu těsně před porodem. Na stres nebyl čas a tak mi vlastně asi stále nedocházelo, že jdu opravdu rodit.
A JE TO TADY!
Tak a jdeme na to. Arty vyfasoval takový ten fešný nemocniční obleček a příkaz, ať se do něj obleče. Byl chudák už tak nervozní (ač to nedával stále znát), že nevěděl, zda si to obléct přes oblečení nebo na nahé tělo. Já byla napojená na kapačku a on tam stále tak pochodoval až zahlásil, že potřebuje zase na toaletu. Ve mě hrklo. Bála jsem se, aby to stihl. Toalety pro pány jsou totiž až o patro níže a ještě úplně vzadu. Musel tedy vyběhnout, projít celou dlouhou chodbou, sejít schody a zase dlouhou chodbou dojít na toaletu. Ale dobrý, stihl to.

Já si po svých došla na sál. A je to tady, řekla jsem si. Sál byl obrovský, opravdu obrovský a plný všech možných přístrojů a hadiček. Nevím proč, ale myslela jsem si, že bude malý. Takový malý sál, kde mě naříznou a dítě bude na světě. To je ta moje naivita. V tu chvíli mi došlo, že se opravdu jedná o velkou operaci.

Lehla jsem si na lehátko a kolem mě se začali objevovat sestřičky, doktoři a další sestřičky a další doktoři. Vcelku jich tam bylo opravdu hodně. S nimi přišla smršť dotazů a odpovědí. Ani jsem nevěděla, co mluvím a zda odpovídám správně. Byla jsem už docela zmatená. Stále jsem se těšila, ale i bála. Ten pocit pravé nervozity se už dostavil.

Nevím proč, ale nejvíc jsem se bála té anestezie. Sice jsem si vybrala jen částečnou, ale představa, že mi zavádí jehlu někam do zad byla pro mě příšerná. Asi i horší, než to, že mi rozříznou kůži, sval i dělohu a vyndají díte. Jsem pako. Fakt.

Anesteziolog byl poměrně mladý. Když jsem ho prvně potkala na chodbě, tak jsem si myslela, že to je porodní bratr. A ejhle, on je to doktor, ještě ke všemu anesteziolog a ještě ke všemu můj. Tedy ne můj, ale můj doktor. Co bylo důležité, že byl sympaťák. Hned jsem k němu získala důvěru. Vše mi krásně vysvětlil a pustil se do akce. Paradoxně zavedení jehly jsem téměř necítila. Co jsem ale cítila bylo nekonečně prohmatávání zad a hledání místa, kam by jí zavedl. Nevím proč, ale ta záda mě neskutečně bolela. Asi to bylo tím, že jsem v poslední době hodně ležela a že už dítě tlačilo na všechny strany. V tu chvíli jsem se už trochu kroutila a v hlavně mi běželo něco ve stylu: "Už to místo najdi a tu jehlu mi tam vraž" :-D. A bylo to. Byla jsem připojená na hadičky, na měřič tepu, kanylu jsem měla v ruce a spinální anestezii v zádech. Teď už jen čekat. Uběhla asi minuta a doktor se mě zeptal, zda cítím studeno v nohou. Ano, cítila jsem. Tak mě ihned položili a připravili operační plachtu. Tu, abych neviděla na to, co se v oblasti břicha děje.

Ještě předtím, než plachtu natáhli, tak jsem se rozhlédla po sále. Tak jsem se koukala kolem a kolem a najednou se podívala do oblasti nohou. Byla jsem v šoku. Celou dobu, co jsem se kochala všemi přístroji, tak jsem si myslela, že jen tak ležím. Prostě, že ležím s nohami nataženými rovně na lehátku. Ve chvíli, kdy jsem se podívala před sebe, tak jsem se musela smát. Od srdce, ale jen tak v duchu. Jednu nohu jsem měla ve vzduchu, druhou vlevo nataženou a rozhodně jsem jen tak neležela. Aha anestezie už zabrala. Lékaři mě připravovali na operaci a já o tom neměla ani tucha. Bylo to vážně zajímavé, když si uvědomíte, že necítíte půlku těla.

Přišla chvíle, které jsem se bála a snažila se na ní připravit. A to znecitlivění těla od prsou dolů. Kdo je klaustrofobik, tak asi chápe. Nevím, zda je to přímo klaustrofobie, ale trpím tím, že když jsem v prostoru, kde není moc místa nebo mě třeba někdo objímá a já se nemůžu hýbat, tedy nemám svůj potřebný prostor, tak se celá opotím, nemůžu dýchat a dostaví se pocit paniky a úzkosti. A přesně toho jsem se bála. Však ze vteřiny na vteřinu si člověk vyzkouší, jaké to je necítit polovinu těla, tedy být ochrnutý. A tak jsem se na to snažila před operací připravit. Bohužel to ale nešlo tak dobře. Naštěstí při operaci na tyto myšlenky nebylo tolik času. Stále se něco dělo a to mi odpoutávalo pozornost od tohoto stavu. Naštěstí.

Tak a bylo to tady. Arty seděl vedle mě, plachtu jsem měla před sebou, anesteziologa za zády, dva lékaře před sebou a zbytek jsem nevnímala. Zaslechla jsem, jak anesteziolog říká, že je vše připravené a lékaři mohou zkusit test. V tu chvíli jeden z lékařů sdělil, že už ho provedl. A tak mi došlo, že ač jsem o tom nevěděla, tak do mě řízl. Ale celkově mě to uklidnilo, protože jsem věděla, že opravdu nic necítím. Tak a to začalo. Začala operace a jedno velké rodeo.

Pokračování v dalším článku ZDE.

8 komentářů:

  1. Ufff...jsem si úplně zavzpomínala na porod dcery...taky ve "škole kouzel" :) A ta castecna anestezie je fakt zvláštní, hlavně ta zašívací část... Ale pro ty mimča se dá zvládnout všechno...zvlášť když jim to tak trvá, než k nám přijdou...na syna jsme se pak taky celkem načekali..
    Rodičovství vám s Artym moc sluší! To štěstí mění výrazy ve tvářích...pozitivní jste byli i předtím, ale teď...❤

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Adél děkuji moc, je fakt, že si to maximálně užíváme, musím to zaklepat, ale Tobíno je naprosto úžasné miminko, strašně moc hodný a tak jsem zatím ještě neměla žádnou krizi třeba z nevyspání či tak něco. Je to vážně zlatíčko, které mi dodává spoustu energie

      Vymazat
  2. Jeeeeeeejeee,to ako keby mna operovali,uplne som sa vzila do operacie,tak je to krasne napisane,ze az kym som nedosla k slovicku ZDE na ktore marne klikam,tak by som sa neprebrala,uzasne....!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To píše sám život, někdy je to náročnější, ale o to více to člověka posílí. Pokračování bude v neděli :-)

      Vymazat
  3. Opět skvěle napsaný článek Kačí:) tvůj optimismus je nakažlivý :) už se těším na pokračování :) Za pár dní mě čeká taky plánovaný císařský řez, tak jsem velice zvědavá jak to bude u nás :) :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to moc držím palce, u mě to bylo celkem náročné, to se dočteš v dalším článku, který vyjde v neděli, ale stálo to za to. V tu chvíli jsem se sice modlila, ať už je konec, ale teď už si to hlava přebrala a skoro jsem to zapomněla :-)

      Vymazat
  4. Jsem ráda, že se to nakonec povedlo :) Článek krásně sepsaný, už se těším na pokračování. :) Jsi opravdu statečná!

    OdpovědětVymazat