ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 15 (druhá inseminace)

Uběhl další měsíc a náš romantický den se v početí neproměnil. Zase. Zase jsem uronila slzu a zase se oklepala a šla dál. Už jsem si v tuto chvíli připadala tak prázdná, že si mé okolí muselo myslet, že nemám žádné city. Asi jsem je v tu chvíli ani neměla.

Poslední léta byla tak náročná. Vždy jsem se pro něco nadchla, do něčeho dala spoustu sil a ve vteřině o všechno přišla. O vše ale ne. Měla jsem Artyho a v něm silnou oporu. Což není běžná věc.

Tahle situace umí totiž nasekat pěknou paseku ve vztahu. Plno párů se kvůli tomu rozchází, nás to ale spojilo. Byli jsme si zase o kus blíže, zase o kus více jsme si věřili a byli tu pro sebe. Hlavně kvůli tomu, že s tímhle nám nikdo moc neuměl pomoci a tak jsme si pomáhali navzájem. Pokud tohle prožíváte, tak na to myslete. Jen partner nebo partnerka je tu pro vás v tuto chvíli. Hýčkejte si, pomáhejte si, obejměte se, pohlaďte se a odpusťte si výkyvy nálad. A že těch je. Ale máte na to právo. Emoce s námi cloumají, to je pochopitelné.

Po dalším testu, na kterém byla opět jen jedna čárka jsem volala na kliniku a objednala se. Tentokrát jsme měly s paní primářkou řešit, co bude dále. Inseminace? Odběr vajíček? Nevím...

Po příchodu na kliniku mě čekala jedna nemilá zpráva (která nakonec byla moc milá). Slečna na recepci mi sdělila, že dnes nepůjdu k paní primářce, protože ta má nadstav a nestíhá a tak si mě převezme jiné lékař. V tu chvíli mi ztuhl úsměv. Cože? K někomu jinému? A k chlapovi? Ne! To ne!

Zeptala jsem se znovu, zda by to opravdu nešlo k paní primářce. Přecijenom jsem jí už poznala a zvykla si na ní. A pokud něco takového zažiji, tak si strašně nerada zvykám zase na někoho jiného. Ale což, jsem tu proto, aby mi pomohli a nechci si vymýšlet. Tak to zkusím.

Po příchodu do ordinace jsem dostala další ledovou sprchu. Ježiš, vždyť ten pan doktor je tak starý jako já. To ne. To je trapný. A ještě je to sympaťák. Mno tak to to je ještě trapnější. No ale co, jsem tady, tak přeci neuteču. Potupně jsem se posadila na židli a zaposlouchala do toho, co mi říkal. V hlavě mi ale běžela myšlenka, že mi spíše přijde, jak když jdu s kamarádem na kafe a ne, že jsem u lékaře, který mi má pomoci a to s otěhotněním. Probrali jsme ale vše, co jsme probrat měli, objednala jsem se na další schůzku a odešla jsem zpět do práce.

Tam mi to nedalo a projela jsem snad celý internet, snad každičký odkaz, kde se vyskytovalo jméno Mudr. Jan Smrčina. Dozvěděla jsem se jedno a to, že na internetu o něm téměř nic není. Jak je to možné? Však v dnešní době je o každém všude vše a to zvlášť, když je lékař nebo ne? Něco jsem ale přecijenom našla.

Pan doktor byl opravdu mladý. Po studiu pracoval několik let v Thomayerově nemocnici jako porodník, pak odjel na rok do Austrálie a poté začal pracovat zde. Na klinice reprodukční medicíny. V průběhu se ale věnoval jedné pro něj asi nemilé činnosti a to, že odpovídal na jednom fóru na odpovědi týkajících se otěhotnění. V dlouhé chvíli, kdy jsem nevěděla coby jsem si několik stovek otázek pročetla. V tu chvíli jsem ho začala litovat. Jako tohle vytisknout, tak to vydá na jednu luxusní knížku, která by bavila národ. Tím se nechci nikomu vysmívat, ale to byla opravdu jedna perlička za druhou, na kterou pan doktor musel seriózně odpovídat. Za to u mě získal plusové body.

Spokojená, že jsem se tímto seznámila s panem doktorem, kterému mám naplno věřit jsem zaklapla počítač a těšila se na další schůzku, při které mi to nedalo a pořád jsem se tak nějak potutelně pod vousy (které doufám nemám) usmívala....

Na další schůzce jsme probírali další možné varianty a postupy. Ale když se nad tím tak zamýšlím, tak mi dochází jedna věc. Po takové době jsem ze své hlavy úplně vytěsnila detaily. Vlastně si skoro nevzpomínám, jaký byl teď postup.

Ale pamatuji si, že jsme si řekli, že nejprve zkusíme inseminaci. Ta má hned několik výhod. Sice úspěšnost je jen 13%, zato umělé oplodnění 40%, tak žena do sebe nemusí vpravovat tolik hormonů, nemusí podstupovat odběr vajíček pod narkózou a nestojí to téměř nic. Řekla bych, že vůbec nic. Na inseminaci má nárok žena 6x ročně a je hrazena pojišťovnou. A jak už jsem někdy říkala, tak ono kolikrát ten krok, že člověk začne tuhle situaci řešit pomůže k tomu, že mozek se zaneprázdní a tělo se uklidni a vyjde to. A tak jsem na to kývla. Naplánovali jsme inseminaci dle mé ovulace, já si začala aplikovat léky a v den D jsme šli na odběr a daný zákrok.

V předchozí klinice to chodilo úplně jinak. O tom jsem vám už psala. Ale ve zkratce to bylo tak, že v den D přišel sám manžel na kliniku, odevzdal vzorek, já přišla odpoledne sama a v ordinaci lékaře na gynekologickém křesle jsem absolvovala tento zákrok s tím, že ihned poté mi doktor řekl, ať slezu a obleču se. Při mém dotazu, zda není lepší být chvilku v klidu a zůstat v dané poloze mi řekl, že to se říká jen ve filmu a že i při přirozeném pokusu o početí něco vyteče. Už tenkrát jsem z toho byla zaražená a jsem doteď.

Tady to bylo úplně jiné. Manžela objednali na ranní hodinu a mě asi o 2 hodiny později. Ale řekli nám, že můžeme klidně dorazit spolu, pokud nám to pomůže. Jen, že budeme muset chvíli čekat, než se daný vzorek připraví na inseminaci. To nám ale nevadilo. Tak nějak nám přišlo přirozenější tuto chvíli prožívat spolu. A jelikož na předchozí klinice to bylo zakázané, tak jsme to brali jako takové plusové body kliniky, které nás utvrzovali v tom, že jsme zde správně a že to zde určitě vyjde.

Celou dobu od příchodu, odevzdání vzorku a čekání na daný zákrok jsme si v čekárně povídali, drželi se za ruce, rozebírali různá témata a upíjeli jejich horkou čokoládu z automatu. Stále jsem se rozhlížela kolem a představovala si příběhy daných lidí. To jsem vlastně dělala při každé návštěvě. Bylo zde hodně párů, které měli s sebou už dítě. Tak jsem si vždy kladla otázku, proč jim to nejde u druhého. Změna partnera? Komplikace při početí? Odběr vejcovodu? Nebo třeba jen psychická zátěž a tak to prostě nejde? Tohle moje fantazírování nezná mezí a vlastně mě to strašně baví za mnoha situacích. Můj mozek píše spousty příběhů, které se ihned vytratí jak pára nad hrncem.

Po asi 2 hodinách za námi přišla sestřička, že můžeme jít do ordinace za panem doktorem. Na ten jeho pohodový výraz nikdy nezapomenu. Vždy z něj šla tak obrovská naděje a síla. Teď, když nad tím přemýšlím a tak jsem si to celé vybavila, tak si říkám, jak ráda bych ho někdy potkala. Prostě mu jen poděkovala a objala ho. No nic, jdeme dál. V ordinaci nám sdělil, co mě bude čekat. A už při popisování jsem si zase v duchu jásala, že jsem šťastná, že jsem se pro tuto kliniku rozhodla. Vše bylo jinak, lidsky. Nakonec zazněla věta: "Tak jdeme na to!" a zvedl se. Já se zeptala, zda mám jít na gynekologické křeslo a on mi řekl, že ne, že celá inseminace bude probíhat na sále. "Aha!", řekla jsem si.

Vstoupili jsme do malé předsíně, která se nacházela ihned před sálem. Dostali jsme oblečení na převlečení, čepičky na hlavy a vkročili přes velký lepkavý pás, který odstraní zbylé nečistoty z nohou. Ulehla jsem na operační křeslo a rozhlédla se. Byl to opravdový sál. Žádná komůrka na inseminace, prostě sál. Všude to vonělo čistotou, vše se blýskalo, všichni byli výborně nalazení a sršela z nich dobrá nálada. Opět mi vysvětlili, co se bude dít.

Skrze kanilu (snad to říkám správně) mi vpravili spermie přímo do dělohy. Tento zákrok zkrátí spermiím cestu a tedy zvýší šanci na propojení se s vajíčkem. Mají tak víc síly, protože nemusí urazit takovou dlouhou cestu :-).

Celou dobu byl manžel se mnou. Seděl vedle mě, držel mě za ruku, hladil a prožívali jsme to spolu. Nebylo to jako na předchozí klinice, kdy to v podstatě bylo o nás, bez nás. Tady jsme to mohli naplno prožívat bok po boku.

Po daném zákroku mi narovnali nohy, přikryli mě dekou, zhasli světlo, aby na sále bylo přítmí a nechali nás tam. Ještě než sestřička odešla, tak mě pohladila, popřála mi hodně štěstí, řekla mi, ať zavřu oči a něco pěkného si představu a že za půl hodinky přijde. Stále jsme tam s manželem byli bok po boku a představovali si, jak se ten malý drobek prodírá a hledá si cestu ke mně.

Po půl hodině přišla sestřička, odvedla mě do předsíně, kde jsem se převlékla do svého oblečení a dále mě odvedla k panu doktorovi. Ten mi sdělil postup a to, že teď budeme čekat cca dva týdny do menstruace. Ale budeme samozřejmě doufat, že nepřijde a na mém těhotenském testu budou konečně dvě čárky. Už si ale nepamatuji, zda jsme dále užívala nějaké léky. Myslím si, že ano, ale jak jsem psala výše, můj mozek tohle úplně vytěsnil.

Jelikož byl leden roku 2016, tak vám je jasný, že to nevyšlo. Opět. Opět se dostavilo obrovské zklamání. Opět jsem si poplakala a opět jsem musela nabrat síly a jít dál. Bylo to ale těžší a těžší. Otázky ze všech stran na to, jestli už plánujeme miminko, zda či se o něj už snažíme mě posílaly ke dnu, ze kterého jsem se každý den sbírala a modlila se za to, aby to už konečně vyšlo. Ale nevyšlo.

Jediné, co mě uklidňovalo a dodávalo sílu bylo to, že jsem věděla, že tato klinika je vážně skvělá. Od recepční, přes sestřičky, po doktory. Toto místo bylo krásně světlé, vzdušné a plné pozitivní energie. A tak jsem nabrala síly, domluvila s panem doktorem další termín a dostavila se.

Pokračování v dalším díle.


Žádné komentáře:

Okomentovat