ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 3

Rok uběhl jako voda a nyní je září 2014. Za tento rok jsme stihli hodně věcí. Já jsem změnila zaměstnání. Dohodli jsme se na tom oboustranně se šéfem. Kývla jsem na to hlavně proto, že mě to tam ke konci vůbec nebavilo, nemotivovalo a můj šéf mi nabídl příjemné odchodné. Kdo by to nebral. Byla to pro mě výzva a ty já ráda. Do toho jsme se přestěhovali do vysněného domečku v centru Prahy, ale přitom v lokalitě, kde je les, plno parků a farmářských trhů. A ještě jsme odjeli na svatební cestu. Tohle vše se stalo během pár týdnů po svatbě. Takže to byla změna nejen jména, ale i další části života.
Svatební cestu jsme prožili kde jinde, než ve Francii. Původně jsme chtěli cestovat hodně spontánně. Chtěli jsme vzít batohy a projet zákoutí francouzských vesniček. Nakonec jsme to ale museli poupravit. Ač jsme naše autíčko milovali, tak bylo moc malé a slabé. Rozhodli jsme se tedy koupit letenky a projet jí vlakem. Letěli jsme do Paříže. Kde jinde započít naší svatební cestu, než v naší milované Paříži, usrkávat bílé víno s výhledem na Ajfelovku. Tam jsme zakoupili jízdenky na vlak a jeli Dijonu. Zde jsme si užili nádhernou atmosféru malého města (kdo tu nebyl, tak doporučuji, je to vážně kouzelné místo), koupili dijonské hořčice a přesunuli se do Lionu (ten naopak nedoporučuji, kromě místní ZOO a botanické + růžové zahrady a výhledu od katedrály je to tu hodně průmyslové, špinavé a smradlavé město). Tady jsme to zabalili o den dřív a jeli do Marseille. To jsme si naopak zamilovali. Sice člověk musí vědět, kde se pohybovat a to hlavně v přímořské části (ta vnitrozemská je hodně špinavá a působí nebezpečně). Ale když víte, kam zajít, tak je to vážně krásné místo. Odtud jsme jeli do Nice, kde jsme už zakotvili. Nice miluji a byla jsem tu už 7x. Každá návštěva mi dala něco jiného a pokaždé se sem moc ráda vracím. Odsud jsme si ještě udělali výlet do Monaca a Monte Carla a letěli zpět do Prahy. Svatební cesta trvala něco přes dva týdny a byla fyzicky náročná, ale úžasná. Jedno vím ale jistě. Tolik hotelů za tak krátkou dobu už vidět nechci. Vlastně jsme si nejvíc odpočinuli až v Nice, ale celkově zažili tolik věcí, co za několik let ne.
V dalších měsících se nedělo nic extra, uteklo to rychlostí blesku a jak jsem psala je září 2014, rok po naší svatbě a my se chystáme na další dovolenou. Tentokrát opět do Marseille. Tohle místo nás uchvátilo. Marseille má své vlastní letiště, letenky sem jsou poměrně levné a když člověk ví, kde se ubytovat, tak si to může maximálně užít. Článek o Marseille zde. My bydlíme v byznys části. Je to nově vybudovaná lokalita, kde byly samé byznys budovy, klid, nové chodníky a parky a taky se zde natáčel Francouzský Superstar. Mají zde program na půjčování kol a tak každý den vyjíždíme do centra Marseille, k moři či na nákupy právě na kole. Jsme zde za pár minut a máte to i s pohybem. Takže ta vína, bagety a syry aspoň vyjezdíme :-)
Zde se udává jedno důležité rozhodnutí. Řekli jsme si, že už by mohl být ten správný čas na to mít miminko. Mně je už 27 let, Artymu 29 a tak jsme si řekli, že by bylo super, kdyby se narodilo na Artyho třicítku. To jsme ale ještě nevěděli, že se narodí půl roku po mé třicítce. Nyní ale předbíhám.

Iluze o početí byla celkem směšná. Teď si říkám, jak jsem na tak důležitou a zázračnou věc mohla koukat tak lehkomyslně. Ale o tom ten život je. Musí nám ukázat určité situace, abychom pochopili, jak to vlastně je. A hlavně, abychom si toho maximálně vážili. A já jsem za to vlastně zpětně vděčná.

Tak nějak naivně si myslím, že si z této dovolené odvezu jedno malé miminko v břiše. Slovo ovulace znám tak nějak zběžně a vlastně skoro nevím, jak funguje. Životní styl také neřeším. Proč? Jsme mladí a užíváme si života takový jaký je. Na nic nechceme tlačit a rozhodně se nechceme stresovat kdejakými články, informace, počítáním ovulace a pokoušením se na povel. Prostě tomu necháváme volný průběh a věříme, že si z této dovolený miminko odvezeme. 
Zde se odehrává ještě jedna zásadní věc. Moje poslední velká zkušenost s alkoholem. 
Jdeme jako obvykle na pláž. Vlastně nejdeme, jedeme. Opět na kolech. Pláž se totiž nachází poměrně daleko od našeho hotelu. Můžeme tam jezdit metrem, ale my opět bereme kolo a ač kousek cesty je přes takovou jakoby francouzskou magistrálu, tak nám to nevadí. Francouzi jsou na cyklisty zvyklí a pozorní. Pokaždé, když jedeme na kole, tak se řadí do vedlejšího pruhu. A tak i na tak velké silnici máme prostor pro výšlap do poměrně velkého kopce. 
Tahle pláž není úplně běžná. Je taková malinká. Ta obrovská je ještě o další kus dál. My jsme zde ale našli už první den krásné místo. Vedle pláže se nachází takové obrovské kameny a přesně na ty my chodíme. Je zde klid, nikde nikdo a moře jako z katalogu.
Akorát jsme zaparkovali kola do stojanu a šli do místního krámku. Zde si vždy kupujeme pití a jídlo na pláž. Ihned vedle vstupních dveří vidím ceduli na víno v akci. Růžové. To je pro Marseille typické. Stojí asi 2 Eura. Žádný žádný zázrak to není, ale my jsme ještě "pankáči" a je nám to celkem jedno. Nikdy jsme ve Francii nepili víno, které by bylo vyloženě ošklivé. Beru tedy 2 lahve. Jednu na pláž a jednu do batohu na večer. Akce je akce. K tomu bereme něco na zub a odebíráme se k moři. 
Na kámen si rozkládáme deku a skáčeme do moře. Moře je něco přes metr pod kamenem, ale je krásně hluboko a čisté a tak můžeme dělat kraviny. K tomu popíjíme růžové víno z akce a užíváme si té pohody. Jenže chytla nás slina a tak otevíráme další lahev. Ano, tu která byla myšlená na večer na pokoj. U této lahve to ale nekončí. Chyba...
Cestu domu si nepamatuji vůbec. Ranní probuzení je pro mě takový šok, že jsem si řekla, že už nikdy pít nebudu. Znáte to, to si asi řekl každý po nějaké té párty. Mně ale dochází, že alkohol z lidí dělá úplně někoho jiného. Sice to začíná uvolněním a pohodou, ale často nepřinese nic dobrého. Ráno mi je tak zle, že se proklínám, že jsem se do obchodu vracela. Vlastě si uvědomuji, že bez alkoholu si daný moment užiji mnohem lépe a budu si ho pamatovat navždy.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Sice jsem nepřestala pít úplně, sem tam jsem si dala deci vína, ale rozhodně už ne láhev. Postupem času ale zjišťuji, že mi je bez alkoholu lépe. Když sedím střízlivá s bandou přátel, kteří pijí, tak si uvědomuji, jak se lidi mění. Já chci být sama sebou a tak potřebu alkoholu stále snižuji, až nepiji vůbec. Dovedl mě k tomu čas a nyní mi to vůbec nechybí.
Proč vám tenhle příběh popisuji? Protože ještě v dalších popsaných řádcích bude hrát svou roli a několikrát se k tématu alkohol vs. otěhotnění vrátím.

Pokračování příběhu se již píše.

S láskou vaše Kačí


4 komentáře:

  1. Vypadala jsi úplně jinak. Teď jsi taková buchta.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ha ha tak teď nevím, zda je to kompliment :-D

      Vymazat
  2. Ahoj, moc se těším na pokračování...
    Přiznám se, že hlavně ze zvědavosti, neboť nejspíš něco podobného právě prožívám...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každou neděli by měl vyjít nový díl :-) Držím moc palce ve tvé cestě!

      Vymazat