ZE ŽIVOTA: NEZAPOMEŇTE DĚKOVAT

Trošku ty články přeskakuji, což u mě nebývá zvykem. Většinou mám vše úhledně seřazené a jde to dle plánu. Jenže tyhle články jsou ze života a tak nějak je potřebuji psát, jak je cítím. O tom to vlastně celé je.

Hodně z vás mi píše, zda bude článek o příchodu na svět našeho zázraku. Ano bude. Neříkám, že budu popisovat každý detail, ale rozhodně chci popsat a shrnout to, co se dělo. Někomu to určitě může pomoci.

Teď chci psát ale o něčem trochu jiném. Ale vlastně to navazuje na porod. A to je poděkování.
Hodně lidí bere určité věci jako samozřejmost. A to třeba i lékařskou či sesterskou péči. Ano, platíme si zdravotní pojištění a tak určitým způsobem čekáme, že za to o nás bude postaráno. Jenže už někteří zapomínají, že se o nás starají "jen" lidé. To jen dávám do uvozovek ze dvou důvodů. Za prvé si většina lidi myslí, že zdravotnický personál jsou snad roboti, kteří musí kolem nás pacientů skákat, jak my si přejeme. Ale tak to není. Musíme chápat, že oni mají spoustu případů a nejsme na tom oddělení jediní. Takže ač dělají co dělají, dělají to určitě správně a hlavně tak, jak to právě oni cítí. Za druhé si myslím, že zdravotnický personál nejsou tak obyčejní lidé, ale tak trochu andělé. Jsou to totiž lidé, kteří zachraňují životy a jsou velkou oporou ve chvílích, kdy to opravdu potřebujeme. A proto tohle povolání není pro každého.

Když jsem byla v nemocnici u Apolináře, tak mohu s čistým svědomím a vědomím říci, že o mě bylo naprosto dokonale postaráno. Ležela jsem na rizikovém oddělení, ležela jsem na JIPu a také na šestinedělním oddělení. Vystřídalo se kolem mě několik desítek lidí a všichni byli jedním slovem úžasní. Až na dvě sestry, které byly tak trochu od rány ve chvíli, kdy jsem to úplně nepotřebovala. Ale jsme jen lidé a chápu, že každý den není posvícení.

Dokonce tam byla jedna sestra, která byla úplný anděl. Měla obrovské srdce a hlavně velkou trpělivost. Pamatuji si chvilku, kdy jsem ležela na JIPu a Tobíno se neuměl přisát. Poprvé to nešlo vůbec (to bylo s jinou sestrou) a podruhé přišla tato. Podívala se na moje prsa a řekla, že to možná půjde hůř, ale ať nezoufám, že to zvládneme. A zvládly. Neztratila trpělivost, zkoušela to několikrát a opravdu se přisál. Bylo to úžasné. Cítit toho malého drobečka, jak si může vzít to nejlepší ze mě. V tu chvíli jsem byla totálně emočně rozhozená. Na tuhle chvíli prostě nikdy nezapomenu. V očích jsem měla slzy, husí kůži na těle a v náručí svého syna, který se poprvé přisál. Byl to první krok k tomu, abych mohla začít kojit. A to jsem si moc přála.

Druhá chvíle s touto sestrou byla tak, když jsme šly poprvé koupat. Já jsem se toho opravdu bála. Za život jsem si chovala pouze 2 malé děti a teď jsem měla držet třídenní miminko nad umyvadlem, kde by mi mohl snadno vyklouznout. To byla moje noční můra. První šla na řadu Jana, moje spolubydlící. Byly se sestrou za rohem a neviděla jsem, co se tam děje. Jen jsem slyšela, jak sestra svým andělským a naprosto vyrovnaným hlasem říká, jak je Jana šikovná, že koupe jako mistr, jak kdyby už to stokrát dělala. V tu chvíli jsem chytla ještě větší paniku. Bála jsem se, že po tak mistrovském koupání přijdu já a budu jak dřevo a nemotora. Přišla jsem s Tobínem a ona mi vše vysvětlila. A jak myslíte, že to nakonec dopadlo. Jelikož na nic netlačila, krásně to popisovala a byla tedy úžasnou psychickou podporou, tak jsem ho vykoupala tak, že jsem z toho měla opravdu dobrý pocit a vůbec jsem se nebála. Nakonec mě pochválila, že koupu lépe, jak kdejaká mamka, která má doma už 3 děti. Nevím, zda to říká každé, ale i kdy ano, tak to je to úžasná podpora, která dodá novopečené mamince podporu a ta se tolik nebojí. A je na sebe hrdá :-)

Třetí situace s touto sestrou byla ta, když přišla měřit sluch. Do ucha se vloží taková koncovka, která vede skrz drát do přístroje, který vydává nějaké zvuky a měří se tím sluch. Strčila to Tobínovi do oška a nic to nepsalo. V tu chvíli jsem trošku zkoprněla. Zkusila to tedy znovu a opět nic. V tu chvíli to vypadalo, že neslyší. Já už jsem začala lehce panikařit a v duchu jsem se modlila. Utřela koncovku a zkusila to znovu. A zase nic. To už jsem byla opravdu rozklepaná. Asi to vycítila a začala mě uklidňovat, že to je tím, že má hodně mázku v ošku a ta koncovka se ucpává. Odešla to vyčistit na sesternu. Po chvíli se vrátila a zkusila to znovu. Opět nic. No asi chápete, jak jsem se cítila. Slzy jsem měla v očích a raději jsem nemluvila, protože bych se hned rozbrečela. Odešla ještě jednou a přinesla novou koncovku. Opět se nenechala rozhodit, aby nerozhodila ještě víc mě a s klidným hlasem mi řekla, ať se nebojím, že to je opravdu tím mázkem. Strčila mu to do ouška a už to ukazovalo ukázkové normy. Uf. Oddechla jsem si. Musela na mě vidět, jak jsem roztřesená, tak mi ještě nakonec řekla něco ve stylu: "No vidíte, slyší naprosto ukázkově.". V tu chvíli bych jí nejraději objala a poděkovala. Nakonec jsem objala to své miminko a děkovala tam nahoru, že je v pořádku.

Tohle jsou tři příklady péče u Apolináře a to jen od jedné osoby. Zážitků a příběhů mám ale několik. Pár jich ještě povyprávím v článku o porodu.

Proč tohle ale sepisuji? Chtěla jsem říct, že i když je tohle zaměstnání jako každé jiné (může si spousta lidí myslet), tak není. Být sestrou či lékařem, pracovat na směny a přitom být oporou každému miminku i mamince není snadné. Pro to se člověk musí narodit.

A tak nezapomínejme děkovat. Děkovat pokaždé, když nám pomohou nebo když nás zrovna podrží u situace, která není úplně snadná. A věřte, že hned po porodu těch situací je opravdu hodně. Maminka je emočně nestabilní (a to i taková jako já, která je normálně emočně stabilní až až) a bere si k srdci každou situaci, která jen o milimetr vybočuje z jejích představ o ideálu.

Nezapomeňte ale děkovat nějakým činem. Víte, co se říká. Recenze nebo vzkazy píší většinou naštvaní či zhrzení lidé. A to je škoda. Proč prostě nenapíšeme na stránky Apolináře, že péče byla naprosto dokonalá a že vše bylo v pořádku. Proč se tam spíše dočteme o nějakých negativních situacích? Víte, jaké to musí být pro ten personál, který se snaží dělat vše, co je v jejich silách?

Zkuste na to myslet a až někdy takhle někde budete, nechte za sebou nějaký milý vzkaz. Ať je to recenze na internetu, email hlavní sestře nebo ručně psaný dopis...
A pro to jsem se rozhodla já. Po příjezdu z porodnice (ano plánovala jsem to připravit si už před porodem, ale jaksi jsem to nestihla) jsem se vrhla na přípravu mých vyhlášených Medových sušenek. Upekla jsem jich celou krabici, napsala ručně psaný dopis na dvě A4, ve kterém jsem od srdce děkovala za úžasnou péči a dovezla jim to. Přesně já ne, já byla s Tobínem doma. Arty jim to dovezl.

Věřím, že je to potěšilo a když si ty sušenky dávaly, tak se usmívaly a byly rády, že je za tu denodenní práci někdo pochválil.
Tahle fotka je pořízena po cestě do porodnice :-) Takhle jsem se tam těšila.
Myslete na to, že toto neplatí jen při porodu, či návštěvě nemocnice. Děkujte i svým rodičům, kamarádům, kolegům či komukoliv, kdo pro vás něco udělá. A nebo víte co, dělejte radost i jen tak. Protože jen tak si na někoho vzpomenout je také úžasné. Očistíte si karmu a ještě z toho budete mít dobrý pocit u srdce a úsměv na rtech.

Mějte se krásně,
líbá vaše Kačí

Ps: A jestli máte nějakou historku, tak mi ji napište. Protože přečíst si o tom, jak jste udělali někomu je balzám pro moje oči.


33 komentářů:

  1. NAPADÁ MĚ, věděli že jste blogerka, jestli se nesnažily hlavně u vás, protože o tom napíšete. Ale jinak určitě je třeba aby v porodnici byli všichni milí, maminky jsou často vlivem hormonů a nové situace vyřízené a to co by je normálně nerozhodilo, to je vyřídí. A hlavně když tam jsou poprvé.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, opravdu nevěděli :-D Myslíš, že tam přijedu a řeknu mezi dveřmi, že jsem blogerka a že o nich budu psát :-D Já jsem ani nevěděla, že tenhle článek vznikne, když jsem tam byla, tak jsem byla ráda, že jsem ráda, starala se o Tobína a měla co dělat sama se sebou, natož to šířit po sociálních sítích. A i když jsem byla na rizikovém odd nebo zde, tak jsem vždy první fotku a info o návštěvě nemocnice dala vědět, až ve chvíli, kdy jsem byla doma, takže ani náhodou se to nikdo nemohl dozvědět. Prostě si myslím, že ta nemocnice je skvělá a já jsem ráda, že jsem tam mohla být :-)

      Vymazat
  2. Krásně napsaný článek :-), taky jsme dávali plnou tašku dobrůtek sestřičkám a doktorce, co mě mely na starosti a opravdu to není samozřejmost se chovat mile. A já jsem za to byla jenom ráda, že jsme si mohla užít tenhle zážitek.
    A ty prvotní vyšetření? Jo taky jsem měla pokaždé knedlík až v krku, jestli je vše v pořádku ... to si pak člověk uvědomí- klidně plakej, klidně nebudu spát, hlavně že jsi zdravý/á

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsi napsala trefně, klidně plakej, hlavně ať jsi v pořádku. Jak já říkám, já vydržím vše, hlavně ať on je zdravý jako řípa :-)

      Vymazat
  3. Krásný článek, Kačí, až mám husí kůži. Okamžitě mi to připomnělo jeden můj životní příběh. Syn se narodil na 34. týdnu a měl nevyvinuté plíce. Byl prvním miminkem, které bylo připojeno na plicní ventilátor v pardubické porodnici na novorozencké JIP. Zachránila nám ho lékařka, která v noci ujížděla z domova do nemocnice na kole, aby náš chlapeček přežil. Když jsme po měsíci odcházeli, dostala od nás paní doktorka obrovskou kytici, ale i to bylo málo. Nikdy jí nemůžu být dostatečně vděčná. Před třemi lety jsem ji potkala v hračkárně, kde jsem pracovala. Dvakrát. Vždy jsem ji obsluhovala já a ona pořád děkovala. Připadala jsem si až hloupě, říkala jsem si, vždyť přece já vám mám děkovat, ne vy mě. Říkala jsem si, že až přijde potřetí, připomenu se jí, jestli si vzpomene. Bohužel už nepřišla a v obchodě již nepracuji. Nikdy na ni však nezapomenu. Byla rázná, ale srdce měla na pravém místě. Je to už 24 let. Šárka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Šárko jak to čtu, tak mám úplně husí kůži. To je tak krásné. Jsem ráda, že vše dopadlo v pořádku a že jsi vlastně svým příběhem otevřela dveře dalším miminkům, které tuto léčbu potřebují. Být první je náročné, ale zároveň nezapomenutelné.

      Vymazat
    2. No, tak to mě hodně dojalo. :) Před takovými lidmi jako je tebou zmíněná paní doktorka se klaním. Krásný příběh.

      Vymazat
    3. Šárko to je krásný příběh :) Možná i tuším, kterou lékařku máte na mysli :)

      Vymazat
  4. Tak za tenhle článek děkuji! Je fakt, že o těch hezkých věcech v porodnicích se moc nepíše a mělo by.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Kačí, jsem ráda, že máš pozitivní zkušenost:) U Apolináře budu během pár dní rodit. Doufám, že narazím taky na příjemný personál:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věřím tomu, že ano. Jsou tam vážně úžasní. Držím moc palce :-)

      Vymazat
  6. Jaká pravda. Až mi při čtení vyhrkly slzy z očí.. Člověk si to mnohdy neuvědomí a bere to za samozřejmost..díky tobě jdu napravovat. Nějakou dobu vás sleduji a jste mi moc sympatická, máte krásnou duši. A s tím ouškem, já jsem od narození neslyšící, ale i s tím se dá žít plnohodnotný život a já jsem na to hrdá. Krásný den!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucko, to je naprostá pravda. Je fakt, že v daných pár minutách mi proběhl určitý příběh v hlavě o tom, jak to zvládneme, jak se vše naučíme a budeme spolu a silní. Důležité je, že je rodina pohromadě a navzájem se podporují a miluji :-)

      Vymazat
  7. Jaká pravda. Až mi při čtení vyhrkly slzy z očí.. Člověk si to mnohdy neuvědomí a bere to za samozřejmost..díky Vám jdu napravovat. Nějakou dobu vás sleduji a jste mi moc sympatická, máte krásnou duši. A s tím ouškem, já jsem od narození neslyšící, ale i s tím se dá žít plnohodnotný život a já jsem na to hrdá. Krásný den!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucko, to je naprostá pravda. Je fakt, že v daných pár minutách mi proběhl určitý příběh v hlavě o tom, jak to zvládneme, jak se vše naučíme a budeme spolu a silní. Důležité je, že je rodina pohromadě a navzájem se podporují a miluji :-)

      Vymazat
  8. Kačí, tohle čtení byl balzám pro moje oči.... celkově celý článek je nádherný. Ale jak píšeš, že jsi pekla sušenky pro personál porodnice a ještěk tomu v dnešní uspěchané době jsi napsala ručně dopis na dvě A4.. prostě ano!!! víc takových človíčků jako jsi ty. Pro mě tohle co píšeš je životní krédo... dávat, dělat radost... hlavně osobními dárky... je jedno kolik za to člověk utratí.. pokud radost udělá věcička za dvacku a vidíš ty rozzářené oči, tak je to nejlepší odměna. Vždycky se snažím dávat osobní dárky. Ideálně kdykoliv, vlastně pořád :-D a překvapovat druhé. O to cennější jsou pro mě dárky, které můžu dát a sama se na jejich vzniku podílet. Docela s tímhle bojuju u rodiny partnera. Vždycky je s něčím překvapím :-D a pokaždé se dozvím, že to je naposledy :-D maminka od Honzy miluje André Rieu... lístky na koncert by si sama nekoupila, nemohla by si je ani dovolit. No neviděla jsem větší šok a radost, když tady loni byl. :-D Nebo teď jsme s Honzou byli na blešáku... nutně si potřebooval koupit nějaké autíčko do sbírky :-D a co tam nevidím... odznaky z válečného Německa... tyhle historické předměty sbírá brácha... no dárek k narozkám byl vyřešen ... pro někoho je vždycky daná věc kravina, ale pro někoho modré z nebe. Kačí... prosím buď dál taková

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucí to je pravda, já to také tak dělám. Miluji narozeniny a oslavy, ale miluji také to, že když někde jdu a potkám něco, co mi připomene daného člověk, tak to koupím. Většinou je to maličkost za pár korun, ale to, že si daného člověk vzpomenu vždy potěší. Mě by to také potěšilo :-)

      Vymazat
    2. Přesně o to mi jde... mám pocit, že je zažito jet na přesně nakreslené linii... narozeniny - popřejmě... dátl áhev.. Silvestr ... radujme se... ale lidi přestávají myslet na to, že není nic hezčího udělat radost osobním darem... maličkostí jen tak, protože si vzpomeneš ... prostě jen tak si dělat radost.... třeba "JEN Z OBYČEJNÉ LÁSKY K DRUHÉMU"

      Vymazat
  9. PS: ta fotka z cesty do porodnice mě fakt dostala ..Prostě boží

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ha ha to jsem prostě já. Proč si nepovyskočit. Až jsem se bála, že bych tam rovnou porodila :-D

      Vymazat
    2. tak bylo by to orginální :-D poradila při vyskakování , když se fotila na blog :-D

      Vymazat
  10. To je krásný článek, hned mi zlepšil náladu, která takhle při začátku pracovního týdne nebyla nic moc...
    Moje nejlepší kamarádka studuje zdravotní sestru a vždycky když mi vypráví, jak si s těmi lidmi povídá, jak třeba jednou za nějakou babičkou šla místo zkoušky, podívat se, jak dopadla její operace... Úžasný! Ale pak když sama je v nemocnici, tak se k ní chovají jak ke kusu hadru. Takže člověk by měl určitě ocenit tento lidský přístup, protože bohužel není samozřejmostí.
    Myslím, že být vděčný a dávat vděk najevo, nám zlepšuje jak karmu, tak celkově život a můžeme být víc šťastnější :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak a když potěšíme někoho, tak on má lepší náladu, kterou může zase dál rozdávat. A o tom to prostě je :-)

      Vymazat
  11. Krásný článek, kéž by existovalo víc takových sester i pacientů :)

    No a napadla mě k tomu jedna taková věc :D Jakožto za nutriční terapeutkou za mnou občas přijde nějaká sestřička a je úplně zoufalá z toho, že nemůže zhubnout, když denně dostává tolik sladkostí, že je to peklo a na stole mají nonstop zásobu a už to ani nemá komu dávat... Tak jsem si jen říkala, že až jednou ponesu dárek pro sestry, upeču jim quiche z ovesných vloček případně koupim dobrou parmskou šunku :D
    V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Verů vidíš to a to mě vůbec nenapadlo. Na to budu příště myslet :-)

      Vymazat
    2. Pokud můžu radit, tak většině sestřiček a porodních asistentek, které slouží dvanáctky, udělá největší radost káva ;)

      Vymazat
  12. Já si myslím, že takto to není jen s porodnicemi apod., ale že to tak je většinou v životě... Hodně se hledí na to negativní, když uděláte něco špatně, vždy se najde někdo, kdo vám to řekne, ale málokdy někdo ocení to, co děláte dobře... https://www.youtube.com/watch?v=bL7Y6S4dMjI tady je k tomu i pěkné video, jak různě lze vnímat jeden a tentýž den... K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ale o čem tam mluvím, jen tohle bylo přiřazené k momentální zkušenosti v porodnici. Bohužel je to tak. Ale ono chce jen chtít a i těch pár lidí, kteří jdou proti proudu to tu na tom světě zlepší :-)

      Vymazat
  13. Krásně napsané:-). Také jsem rodila u Apolináře a není to tak dávno a dodnes vzpomínám jen a jen v dobrém. Porodní asistentka se dokonce stala mojí kamarádkou, okamžitě jsme si padly do oka. Obdivuji její práci a vím, že to někdy není lehké. Mě budova Apolináře děsila, nemluvě o porodních boxech. Ale měla jsem kliku a rodila na jediném sále (zděném) který tam je a byla to paráda. Asi to zní divně, ale je to tak. Když se mě posléze paní pediatrička a vlastně kdokoliv ptal na porod, všem jsem odpovídala: "super:-))". Větš inou všichni vykulí oči a paní doktorka mi říkala, že to už hodně dlouho neslyšela.
    Nenašla jsem ve Vaší rubrice vyprávění o porodu, ale možná jsem přehlédla. Nechtěla byste o něm napsat více?
    Přeji jen to nej, hlavně zdraví Vaší celé rodince. Janča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už ty články postupně zveřejňuji, chvíli jsem bojovala s tím, kdy to vydat, jestli jsem na to už připravená a je to tady. Jen to potřebovalo pár týdnů vstřebat :-)

      Vymazat